O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

TO SLOVO "ROZVOD"... PDF Tisk E-mail
Úterý, 01 červenec 2008

Plynové rozvody, kabelové, elektro - či televizní - ne, ani jedny z nich nemám (bohužel) na mysli... Přemýšlím už pár dnů o všem, co se týká rozvodu manželství. Jak víte, je tu poslední dobou hodně pisatelek, které procházejí velmi traumatickým obdobím. A -  nejspíš jejich manželství k rozvodu spěje...

 

 

 

 

 

 

      Snažíme si jim radit - zdůvodnit, že pokud se rozvedou, bude to jen a jen lepší pro jejich budoucí život. Že je to změna k lepšímu, nikoliv k horšímu. Že jednoho dne budou mít vše za sebou a budou se zase cítit dobře. Ale jak docílit, aby odešly z manželství jako královny, nikoliv jako plačící zhroucené trosky?

 

     Myslím, že by se těžko mezi námi našel někdo, kdo nemá za sebou nějaký ten hořký konec vztahu. Rozchod po dlouhém soužití, případně rozvod manželství. Málokterý manželský pár se však v dnešní době rozvádí přátelskou formou, bez emočních projevů jednoho či druhého.  Rozvod je po smrti blízkého druhou nejvíce stresovou životní událostí. A to hlavně díky emocím, které jsou s partnerstvím úzce spojeny...

 

     A tak bych vás všechny, co máte nějakou podobnou zkušenost za sebou, chtěla požádat, abyste - zcela anonymně, stačí jen formou komentáře - přispěli svými zážitky a případnými pozdějšími zkušenostmi - těm nešťastným, které nyní v oné tak traumatické situaci vězí po uši. Které mají plnou hlavu otázek:

 

 

Jak jen se rozhodnout?

Budu už provždy sama? Neumím to...

Jak to bez něj zvládnu?

A:

nešlo by to přeci jen ještě zachránit?

Aby mě pochopil,

aby mě měl rád...

Atd. atd. ...

 

 

Díky za vaše zkušenosti a rady.

d@niela

 

 

 

Komentáře (35)add feed
Zobrazit/Skrýt komentářetoggle
Já v tom lítám : Ráchel
od minulého čtvrtku. Manžela jsem vyhodila po 19 letech soužití v jednopokojovém bytě, naštěstí je dekret na moje jméno. Kde je, vůbec nevím. Rozbuška, která to nastartovala, je náš mladší syn, se kterým jsou v poslední době nezvládnutelné výchovné problémy ve škole, které skončily trojkou z chování.

Manžel to nijak neřešil, moje zákazy nerespektoval, ale na schůzky do školy chodím jenom já.Myslím že prvopočátek problémů je u nás to bydlení. V 1 plus 1 4. kategorie nic moc. Životní prostor mých dětí jsou 2 m2. Oba jsme do manželství přišli s "holýma zadkama" a já tak i skončím. Já jsem se vždycky bála dluhů, protože vím, že by mě nikdy nikdo pomocnou ruku nepodal.Oba máme podprůměrné výdělky a to, co jsme za 19 let dostali od někoho z rodiny, spočítám na prstech jedné ruky a to mě můžete klidně nějakej useknout.

Prostě jsme žili z toho co jsme si sami vydělali, ale na nic jsme se nezmohli. Já odcházím z manželství se šicím strojem a možná mě zbyde i kolo. Manžel si nechal auto a jak jsem zjistila v sobotu - i 80 000 ze stavebního spoření, které bylo na jeho jméno.

Z toho, že budu sama, se nebojím, kluci zůstali u mě, ale asi ne dobrovolně, měli si vybrat a nebylo z čeho. Zachránit nás může jenom nové bydlení, ale jsem realistka. Ten čtvrtek jsem zvládla jenom díky hodné paní magistře, která mě prodala Lexaurin na uklidnění, recept jsem ji donesla včera a lékařka mě napsala Citalec, abych to co mě čeká líp zvládla.

Chystám se na sociálku, aby mě poradili, jak postupovat s dětma a k právníkovi na radu, co a jak. Majetek žádný nemáme, tam problém nebude, ale "nasral" mě, jak si honem odnesl i ty peníze, keré máme doma tři roky.

Ale už jsem si dokázala, že chlapa opravdu nepotřebuji, opravila jsem si kličku u okna, která je polámaná 13 let a kování u dveří, kvůli kterýmu šly špatně zavírat. U nás opravdu nebyl jiný závažnější problém i když je pravda, že spolu už 16 měsíců nežijem jako manželé. To "nechtění" bylo z manželovy strany a mě to vyhovovalo. Každá ženská mě říkala jak mám být ráda, že ho mám, jak uvaří, že ten jejich si neudělá ani čaj, ale já bych raději kutila,který mě spraví tu kličku a jiné věci.

Ty léky opravdu pomáhají, když to píšu, neuroním ani slzu.Dneska večer to jdu probrat s kamarádkou, která to má už rok za sebou a to bude nad všechny doktory.
Šampáňo mám od rána v lednici.
červenec 01, 2008 17:58
Já už jsem dávno šťastně rozvedená : Vodoměrka
Nejtěžší bylo se rozhodnout a udělat první krok. Po všech těch letech, co jsem se snažila zachránit nezachránitelné, kdy jsem čekala, že to bude jiné a nebylo, jsem se rozhoupala... přiznám se, že až na poněkolikáté, bylo to to nejtěžší, co jsem kdy dělala.

Ale od okamžiku, kdy jsem podala žádost o rozvod, tak se ten nastartovaný vlak rozjel sám a už to jelo. Nelituju toho, ten klid a duševní pohoda za to stály. Sice jsem strašně dlouho váhala a zůstávala v nefungujícím svazku kvůli dětem, ale nemyslím si, že to bylo to správné a nejlepší. Ono se ani nedá žít v neustálém napětí a očekávání nejhoršího a nejistotě.

Zůstala jsem sice zadlužená, manžel těsně před rozvodem vybral všechny úspory z našeho společného konta, nadělal nové dluhy a tak jsem nakonec zůstala s dvěma puberťáky, psem a dluhy kvůli vypořádání bytu, ale ten klid za to stál.

Nejhorší byla opravdu zezačátku představa, že to sama nezvládnu. Potom jsem zjistila, že sama bez něj to zvládnu stejně, ne-li dokonce lépe. No a dnes mám přítele, děsně fajn chlapa, budujeme společné bydlení a zkrášlujeme náš nový společné byteček a nechápu, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.
Jediné, čeho lituju, je, že jsem se nedovedla rozhodnout dřív a doslova jsem proživořila těch několik let, kdy mé první manželství přestalo fungovat...
červenec 01, 2008 18:25
Koukam, : Cesky
ze jsem zase posuk... rozvadela jsem se 3x a vlastne pokazdy to bylo z moji strany. Poprve s pulrocnim miminkem, nemela jsem kam jit ani zadnej prijem, ale bylo mi necelych 20 a byla jsem silne nezodpovedna, takze se zadna velka traumata nekonala. S miminkem jsme nejakou dobu cestovali po kamaradech, az jsem se nabourala do prazdnyho bytu, z kteryho me policajti chodili vyhazovat tak dlouho, az jsem na nej dostala misto dekretu "povoleni k uzivani". Pak uz prisly jesle a zamestnani - no a o 15 let pozdeji jsem mela chlapecka na ucnaku, vlastni 4pokojak, auto, barak u Machace - a na vsechno jsem si vydelala sama.

Ty moje rozvody vlastne pokazdy zacaly tim, ze mi ty me velke lasky zacaly narizovat co a jak, prikazovat, rvat na me - a ja tohle proste neberu. A tak sli...
Chapu, ze pro normalni zenskou musi bejt rozvod nocni mura, jenom nejak nevim, co sem napsat, aby to pomohlo. Asi jenom: holky, nebojte se niceho, poperte se s tim a vsechno pujde!
červenec 01, 2008 20:36
bojím se : Kamila
že tyhle zkušenosti jsou nesdělitelné. Že si každý - každá - musí ten svůj čumák nabít sám. Další věc je ta, že každý se k té věci jinak postaví, záleží na povaze. Někdo si dřív, někdo později uvědomí, že rozříznutí toho vředu bude bolestivé, ale po vyléčení se uleví. Někdo se k tomu neodhodlá nikdy, ač by měl, ba co víc, ví to, že by měl. A každému, kdo se snaží partnera udržet, bych poradila to přísloví (které teď zpackám) - nech koně běžet, je-li tvůj, vrátí se...
Jo a taky si myslím, že zlomové je to, když si uvědomíš, že být sama není vůbec hrozné! Každopádně vždy lepší, než se bát jít domů, netěšit se do vlastního bytu, mít obavy. Držím palce všem!
červenec 01, 2008 21:25
Milá Ráchel, : d@niela
jestli budeš mít náladu, napiš, třeba bych ti mohla s něčím pomoct, tedy s nějakou tou radou... Konkrétně např.:
"Stavební spoření je pouze určitou formou rodinných úspor, spadá tedy do SJM a při vypořádávání SJM se vypořádává i toto stavební spoření. !!!!
atd. atd.
červenec 01, 2008 21:31
Také zrovna řeším : AHabibi
Rok jsem čekala, že se manžel umoudří. Další rok jsem se sbírala ze země a bojovala sama se sebou jestli přistoupit na jeho tichý nátlak tolerovat mu dlouhodobý paralelní vztah s vdanou milenkou. Nebo se rozejít. Po dvou letech mého vědění jsem požádala o rozvod. Požádala proto, že jsem se pohybovala od zdi ke zdi = falešné naděje, beznaděj. Lži a přetvářka. Útoky a sliby. Promarněné šance. Fyzická přítomnost doma, duchem stále s ní. Byla jsem "uzlík nervů".
Od dubna spolu nebydlíme, odstěhoval se na chalupu. Ladíme majetkové záležitosti k dohodě pro rozvod. To nejhorší v dělení majetku máme ASI ?? za sebou a tady bych chtěla říct, že :

- po celou dobu manželství i naší krize byl manžel dominantní, všichni a všechno se muselo řešit podle něj. Teprve teď jsem si uvědomila, jak jsem se celá léta podřizovala, šla vedle něj cestou nejmenšího odporu, ustupovala.
Jak jsem se bála svého rozhodnutí - postavit se mu. Nežít tak jak nechci žít. Bála jsem se odvety jak mi vyhrožoval, že mě obere a budu nahraná. Že si nevážím toho "že se mám jak prase v žitě"! Ale já věděla, že je to jen jeho pohled, že nejsem "prase v žitě". Že jsem nešťastná, zrazená, jím použitá a odložená pro mladší o 20 let. CHtěla jsem dobrého JUDr. - ženu, které se nebudu ostýchat vše vypovědět. Mám ji. Šla jsem do toho.

A tady musím dodat, že mě čekalo první překvapení !!! Předložila jsem své návrhy - podle mě odvážné. Manžel téměř (detaily) na všechny přistoupil. S rozvodem souhlasí.
Za další - přeje si, abychom i nadále spolu vycházeli. Zajímá se o vnuky. Najednou mám pocit, jakobych svým nekompromisním postojem stoupla v jeho očích. Zkvalitnila se naše komunikace. Naslouchá mi a přemýšlí o tom. Avšak moje důvěra k němu je už pryč.

Stydím se, ale podezírám ho, že tento přátelský postoj je jeho vypočítavost ! Jakési "kozí vrátka" k cestě zpět, kdyby to s ní skončilo. Je jedináček, už nikoho nemá. Jen nás a moji velkou rodinu.
Mám za sebou "krušné" dva roky, ale mohlo být hůř. Celá situace mě přinutila se zastavit, přemýšlet o sobě , svém životě. Více se dívat kolem sebe. Říkám si, že to asi tak má být. Že teď to ještě nevím, ale někdy v budoucnu si třeba řeknu, že bylo dobře, že se to stalo.

Občas bývám smutná, ale kdo není ? a OBČAS není pořád !
Žili jsme spolu 28 let. Manžel i dnes říká, že jsme spolu uměli hezky žít.
červenec 01, 2008 23:30
Ahabibi, přikláním se k tvému názoru : wendy
že manžel se k tobě začal chovat lépe když 1/ sis dupla a 2/uvědomil si, že když je ten jedináček, nikoho jiného po smrti rodičů tak blízkého už nemá.
Píši z vlastní zkušenosti. Když partnerovi řekneš v klidu, aby bylo vidět, že jsi rozhodnutá, že to není jen výkřik uprostřed hysterické hádky, myslí-li si, že musí odejít, tak dveře jsou hned za ním, tak to má váhu. Já jsem to tak udělala. Pak mu zemřela matka, otec a bratr už nějaký čas před tím. Jako nyní jedináček (bratr neměl rodinu) - no doplň si sama. A taky věkem se člověk zklidní, pokud muž není donšajn z povolání, situace se může uklidnit jako se uklidnila a srovnala u nás. TAkže vlastně ničím převratným do diskuse přispět nemohu. Jen vím, že sama bych dokázala být. Mám skvělého syna, Daniela ho zná, maminu a spoustu přátel. Jo - a psa.
Takže držím palce všem, které něco potřebují vyřešit, aby jim to vyšlo. smilies/wink.gif
červenec 02, 2008 08:00
Mela jsem podobne pocity jako Vodomerka. Nejhorsi bylo rozhodnout se a pak zvladnout ten pocit, ze jsem na vse sama : mila1
Sice jsem brzo poznala velmi mileho cloveka, ktery mi nabizel, at se k nemu prestehuji i s detmi, ale radsi jsem se na radu let zadluzila kvuli vyplaceni manzela a zustala v dome a casem se tim prokousala. Kdyz se ted zpetne ohlednu, kroutim hlavou nad tim,ze jsem tak dlouho mohla zit v manzelstvi, ktere mi vic bralo nez davalo. A takovy ten argument, ze kvuli detem je treba vydrzet nemozne, tak ten je naprosto falesny. Zivot mame jen jeden a jak si ho prozijeme, to zalezi z velke miry na nas samotnych.
červenec 02, 2008 09:19
milo1 souhlas : Kamila
Já si ještě naopak myslím, že rozvést se je třeba i kvůli dětem! Aby nevyrůstaly ve špatném prostředí a aby si do života neodnesly špatný příklad!
červenec 02, 2008 09:34
U nás odcházel manžel, třičtvrtě roku... : Myška
Já jsem se snažila dělat nemožné, aby zůstal, jednak kvůli dětem, jednak jsem ho milovala... Ale stejně to nebylo nic platné, a když už se dusno doma dalo krájet, sama jsem to musela oznámit jeho matce, ke které se chystal jít bydlet, a ještě jsem ho sbalila (nerad cokoli řešil). Bydleli jsme v mém domku, on měl kam jít a chtěl tam jít, peníze na účtu jsme rozdělili na čtvrtiny, a jednu měl on (máme dvě děti), rámcově jsme se domluvili na rozdělení zařízení domu, a nakoupeného materiálu na rekonstrukci domku, a na tom, že děti zůstanou se mnou. Dohodnutou výši alimentů dodržel 1 měsíc, potom mi dával míň, a míň, a konečná úprava byla až soudem. Ze začátku jsem byla zoufalá, nevěděla jsem, jak žít sama s dětmi, a co horšího, pořád jsem ho milovala.

Postupně jsem začala objevovat, že tráva je zelenější, nebe modřejší, a život bez něj krásnější, i když v něčem těžší. Ale vše se mi podařilo překonat, žiji s dnes už vlastně dospělými dětmi sama, věnuji se svým koníčkům, a po čtyřicítce jsem se pustila do věcí, na které jsem dříve neměla odvahu.
S exmanželem jsem se dlouho nedokázala normálně bavit, naštěstí to nebylo moc potřeba. Byli jsme spolu 16 let, z toho 15 let manželé.
červenec 02, 2008 09:48
Kamilo, ja jsem se za to selhani - za to, ze jsem se rozvedla - nejdriv strasne stydela.. : mila1
Bala jsem se, co tomu rekne okoli. No a okoli mne podrzelo a mama mi rekla, ze bylo jen otazkou casu, jak dlouho dokazu zit v tom divnem (ne)manzelstvi. Takze chapu lidi, co vahaji, zda pro ne neunosnou situaci v manzelstvi, resit rozvodem. A taky chapu, ze hodne zen musi v neuspokojivem manzelstvi zit, protoze nemaji financne na to, aby to pak zvladly samy (alimenty to nevytrhnou).
červenec 02, 2008 09:57
no bezpochyby milo1! : Kamila
naprosto nediskutuji o tom, že to rozhodnutí je dlouhodobá věc. Spíš jsem chtěla říct, že mi opravdu upřímně vadí, když se ženy "schovávají" za to, že to nemůžou udělat dětem. Já si myslím, že by jim to naopak měly udělat co nejrychleji! Mluvím samozřejmě o neúnosných partnerstvích, kde skutečně nic nefunguje. Ty ženy se bojí zůstat samy a místo aby to přiznaly, říkají, že kvůli dětem zůstanou. Nevěřím tomu, zůstávají, protože nemají sílu odejít - je třeba si to přiznat, že se za ty děti pouze schovávají.
Též si myslím, že je na jednu stranu dobře, že ten proces určitou dobu trvá, pak je totiž jistota, že jsme vyčerpali všechny možnosti, jak vztah dát dohromady a pak je jasné, že to rozseknout je nejlepší možnost. S tou finanční stránkou věci též - ano, peníze nemají, ale záleží na tom, jak se k věci postaví - je potřeba situace promyslet a řešit.
Vzato kolem a kolem, jsem ráda, že tohle všechno mám už za sebou, ufff....
červenec 02, 2008 10:05
No vidíš milo : wendy
a taková Irenka na to taky třeba finančně nemá a musí to řešit..to jen na okraj. Co člověk, to případ.
červenec 02, 2008 10:48
poraďte, jak jít dál : Leo
Když čtu spoustu příspěvků, dávám mnohým za pravdu. Já osobně teď hledám pravdu sama v sobě a nevím, jak dál. Naší první krizi jsme měli před třemi roky, po čtyřletém soužití a musím se přiznat, že jsme byli oba vinni. Bylo to dost turbulentní období, ale narodila se nám dcerka, s ní byly i spojeny její zdravotní problémy. Jeden z důvodů jít společně dál, také jsme si vždycky dobře rozuměli a měli se rádi. Udělali jsme tlustou čáru a nastal čas tvrdé práce. Dva roky hledání důvěry. Ale protože jsme oba nebyli "svatí", možná proto všechno šlo snadněji. Pro mě naše mega-krize byla snad největší školou života a rozhodně jsem se opravdu poučila, uvědomila si, co chci, co potřebuji.

Po třech letech jsem začala mému muži důvěřovat a snad naivně věřit, že i on se poučil. S naší tříletou dcerkou jsme byli jedna šťastná rodinka. Nekontrolovala jsem, nepátrala. Jenže pak jsem se čirou náhodou podívala pravdě do očí. Přišla jsem na další jeho nevěru...

V době, kdy jsme společně zařizovali nový byt, plánovali společnou dovolenou, byli šťastní jako blechy, on ztratil hlavu s jednou přítelkyní, která nás zná. Vím, že nešlo jen o sex, ale spíš (jak sám potvrdil) o jakýsi "kik" v životě. A mně se zboural celý svět. Nejdřív jsem ho vyhodila, on si našel podnájem. Já s dcerou odjela do Řecka na dovolenou, abych uklidnila emoce a přemýšlela, co dál.

Naše tříletá dcerka odstěhováním a celou situací dost trpí. Najednou má strach, že i já odejdu, špatně spí a při každé situaci se snaží, dát nás dohromady. I my jsme se uklidnili a stali se jakoby "přátelé" a hlavně vzornými rodiči. Na velké prosby mého muže začali navštěvovat partnerskou terapii.
A já mám ten pocit, že nemůžu být bez něj, ale ani s ním. Pracujeme společně v jedné firmě, navštěvuje nás téměř denně, snaží se, ale já nevěřím, že se změní. Potřebovala bych odstup, jako na dovolené, ale to je teď nemožné.

A život v kompromise kvůli dítěti a dluhům na byt?! Nevím, jestli to dokážu. Jen vím, že jsem silná osobnost, nebojím se zůstat sama, mám skvělou přítelkyni, která mi moc duševně pomáhá. Ale momentální stav stagnace, kdy nevím, jak dál, to je prostě ubíjející.
Poraďte....
červenec 02, 2008 10:54
Jo, kdyby to tak šlo, jednorázová rada : wendy
kdyby se ten druhý srovnal, kdyby se nám vrátila duševní rovnováha, slepit to roztříštěné, nemít pocit prohrávaného života a ztráty (času, důvěry, partnera). Nevím co ti napíší ti rozvedení, zkušenější, ale asi to chce čas. Podívej se v poslední době - na Zdenku nebo Irenku.
ZAčít znovu a napomáhat tak tomu, aby ten ubíjejcí pocit stagnace nad tebou nevyhrál. Jsi přeci silná ženská.
červenec 02, 2008 11:44
Nejtěžší pro mě bylo najít sebevědomí : Milena
Já jsem rozvedená 7 měsíců.

U mě to nebylo o tom se rozhodnout, to jsem věděla, že to je jediné co můžu udělat. Byla to manželova nevěra, trvala asi 5 let, ale já jsem nic nevěděla, jsem takový důvěřivec. Manželství trvalo 29 let, to je vlastně celý život. Ale první krizi jsme měli před 12 lety, taky nevěra. Tenkrát jsem se rozvádět opravdu nechtěla a on s námi zůstal. Dětem bylo 16 a 14.

Myslela jsem, že prožívám svoje šťasné období. Ale jak se teď ukázalo, má s tou svojí první přítelkyní 10 ti letou dceru!! Prostě celá ta léta se mnou vedl dvojí život.

U mě nešlo o to rozhodnout se, ale ustát takové pro mě ponížení. Neměli jsme nějaké velké spory, takové normální manželství. On se rozvádět nechtěl, vyhovovalo by mu to tak, jak to před tím fungovalo. Doma servis a milenka k tomu.
Ještě před rozvodem se odstěhoval k té své o 22 let mladší přítelkyni, ale jak vím z doslechu, šťastný není. Ona ho tlačí do dítěte, které už nechce, máme tříletého vnuka.

To nejhorší mám za sebou, zjistila jsem, že jsem daleko silnější, dovedu se spoustu věcí vyřešit, ukázalo se jak velkou oporu mám v dětech. Bývalý manžel chce mít se mnou kamarádský vztah (sice v době rozvodu taky vyhrožoval, že když se rozvedu, tak mě zničí atd. Ale to jen kolem sebe kopal.) To zatím nedokážu, nechci se s ním zatím vidět, takže návrhy na společné trávení vánoc nebo narozenin dětí odmítám. Prostě mám pocit, že mu nemůžu vůbec nic věřit.

Pomohla mě taky psycholožka, musel jsem najít sebevědomí a to bylo nejtěžší. Občas mě popadnou smutky ale je to čím dál tím míň. Protože každý je jiný, tak i rozvod prožívá každý jinak.

Ale ještě jsem chtěla napsat, že v tom svém předrozvodovém stavu jsem narazila na tyhle stránky a moc mě to pomohlo. Člověk zjistí, že se to neděje jen jemu, ale i jiným a někdo má na řešení mnoho daleko horších věcí. Takže Kudlace moc děkuji smilies/grin.gif smilies/grin.gif
červenec 02, 2008 12:10
wendy, vubec nevime, jak na tom dotycna financne je, nic blizsiho nesdelila, jen sve obavy... : mila1
a myslim, ze je zbytecne dal to resit, kdyz neni zpetna vazba
červenec 02, 2008 12:49
diky, hlavně wendy : leo
Wendy, mockrát děkuji za tvůj názor. Tvůj příspěvek Šťastně rozvedená mě velmi oslovil. Možná i já cítím, moje skvělá přítelkyně i velice moudře radí, že všechno chce svůj čas. Ale já mám tentokrát obavy, že tento "hrníček", jednou pracně slepovaný, je už až moc roztříštěný. Kde vzít znovu důvěru, když se on chová jako Jackyl a Hyde? Co je pravda a co lež? Hezké řeči, pěkné chování, starostlivost o moje pohodlí. Mám všechno - skvělý byt, ovšem z poloviny zaplacený, mám finanční zabezpečení, jsem v nejlepších letech, o jiné by nebyla nouze. Ale po naší první krizi jsem i odhodlaná se vzdát mého pohodlí a luxusu. To není problém. Jen mít možná šanci začít znovu, někdy i v jiném vztahu, na jiných základech.
Ale jak jsi sama psala, nejtěžší je rozhodnutí, první krok.

Terapie, kterou teď podstupujeme, je zajímavá, bolestivá, stojí spoustu energie. Vyplatí se investovat energii do vztahu, který se neustále pohybuje na tenkém ledě? A jen se objeví slečna s obdivnými pohledy, tak taje nejen led....
červenec 02, 2008 13:09
hele, podívejte se na to, co píše Milena : wendy
jak najednou zjistíme, co v sobě máme síly a na co všechno stačíme, když náhle musíme ! Život rozchodem nekončí. Já vím, řeknete si, nemá rozvod za sebou, se všemi důsledky post. Ale taky jsem si svoje užila a vidím to i kolem sebe. Dvě třetiny mých kamarádek - nedávno jsem to schválně velmi poctivě spočítala - je rozvedených...
červenec 02, 2008 13:42
leo : kyticka
hrníček slepovat můžeš, ale pořád už bude jen slepovaný a při prvním větším proudu zase bude téct.Když před 20lety mě muž odmítal(našel si jinou) v době,kdy já přinesla z porodnice vytoužené dítě,myslela jsem,že je to konec světa.Nebyl. Já to přežila.Utekla jsem k rodičům,ale uprosil mě,abych se vrátila.Já si řekla,že jednou se to musí odpustit.Tatka mi sice říkal, vracíš se jen proto,abys odpouštěla znovu.No měla jsem svoji hlavu.A natloukla si ji znovu. Ale to už jsem měla dvě děti a svého muže jsem pořád moc milovala.Pořád jsem mu dokazovala jak jsem dobrá,co všechno zvládnu,svoje i jeho podnikání, starost o děti,péče o dům a zahradu,starost o jeho matku.Znovu se vzpamatoval a vypadalo to,že už si váží domova.Bohužel jen vypadalo,neustále mi srážel sebevědomí,flirtoval s jinými i předemnou,atd atd, skoda mluvit.
Mně to docvaklo až smrtí mojí maminky, že se nikdy nezmění a tak jsem to rozsekla a rozvedla se.Jsou to už 3 roky,on mi to zatím neodpustil a nejradši by mě vymazal z povrchu země,nicméně sotva odešel,měl hned jinou,jak řekl, on nikdy sám nebude.
Dnes vůbec nechápu,proč a jak jsem to mohla tak dlouoho vydržet.Mám přítele,charakterního člověka,který mi pomáhá a jde mu o mě.
červenec 02, 2008 14:17
udělat první krok : leo
Já mám sílu na lámání skály, o to strach nemám. Ale cítím se přesně jako Vodoměrka nebo Mila1. Také bych už měla strašně ráda pár let za sebou.

A možná si víc přeju právě ten konec, který má za sebou Mila1. Dívat se už s nadhledem, prošla jsem si peklem, ale ta cesta, kterou jsem volila, byla ta správná. Ale co je správné? Já vím, že jsem silná, co v sobě mám, teď už to vím.
Před třemi lety mi moje přítelkyně ukázala cestu, mít ráda sebe sama, jít svojí cestou a neohlížet se stále. Je to teď příliš egoistické vůči mojí dcerce, ale v téhle situaci vlastně rozhoduji i za ní, která svého tátu miluje nade všechno. A to je ten punkt, který je nejtěžší. Každou krizovku v mém životě jsem řešila sama za sebe, ať už dobře nebo zle. Ale teď je to rozhodnutí i za ní.
Kdybychom měli s manželem nesnesitelný vztah, já se dusila, hádali jsme se a bylo to k nevydržení, tak není co řešit.

Kdyby odešel za jinou, ale on dělá takové vylomeniny, ale vlastně řešit musím všechno já. Ale jak jsem už psala, je mi 35 let a nechci skončit za pár let jako citový mrzák. Jak píšeš Wendy, a já to vidím přesně tak, život nekončí rozchodem.
Díky všem za názor a pohled, je to pohlazení pro duši!
červenec 02, 2008 14:20
... : kyticka
Co se týká majetku, výrazně jsem si pohoršila,však také exmanžel si povzdechl-když ty nejsi na peníze-no nejsem,kdo by je neměl rád, ale za každou cenu? Přítel mi vrátil ztracené sebevědomí, obnovil důvěru v lidi,v čestnost, charakternost.Po rozvodu mi každý říkal, jak mi to sluší,no nedivte se, já zase nosila hlavu vztyčenou, a ne utrápenou s pohledem do země, abych neviděla jeho zájmy o jiné ženy.
Víte, majetek se dá zase do pořádku, ale vztahy, vztahy už se nikdy neslepí. Celá ta léta mě to trápilo a už nikdy jsem mu nevěřila.
červenec 02, 2008 14:26
tohleto jo - ne, jo-ne, : alena puntíkovaná
člověka jen ničí a k ničemu to nevede.Je zajímavý, že chlap, kterej svý ženě neustále zahýbá, týrá jí, či se o rodinu vůbec nestará - považuje za "své zneuctení" podá-li žádost o rozvod jeho žena. Kterou tak jako tak nemiluje - protože jinak by jí takový věci dělat nemoh. Já to nechápu.
červenec 02, 2008 14:29
Leo, ono je to taky tim, ze zijeme ve spolecnosti, kde byvalo zvykem, ze chlap se o rodinu postaral : mila1
Nebo aspon u mne a mych znamych a pribuznych to tak fungovalo. A ja celych tech 20 let manzelstvi, kdy jsem uz pak jen prezivala a ne zila, porad myslela, ze sama to nemam sanci zvladnout, ze ten chlap mi na neco je. Ten strach, ze az budu sama, ze se zhroutim, ten si pamatuju dodnes. No a pak jako ve snu probehl rozvod, velmi rychle a dohodou, par mesicu jsme o sebe jeste zakopavali v baraku, pak odplul a ja zacala dychat a davat barak do poradku. A celych tech 6 let, co jsem sama, tak celych tech let nebyla ani chvilinka, kdy bych zalitovala, ze jsem tehda do toho rozvodu sla. Takze ten strach je uplne normalni, ale vetsinou zbytecny, protoze my zensky sikovny se s tim umime poprat.. smilies/smiley.gif
Jo a je taky moc dulezite mit okruh pratel, na ktere se clovek muze spolehnout. A kteri ho v tom proste nenechaji.
červenec 02, 2008 14:29
jo, : alena puntíkovaná
měla jsem tenkrát pocit, že jsem zdrhla z kriminálu.
červenec 02, 2008 15:41
... : leo
Milá Kytičko, mluviš mi z duše. Nevím proč, ale i já mám ten pocit, že tento hrnek pod větším nátlakem začne zase týct. Před třemi roky, kdy se to stalo poprvé, jsem se ho snažila omlouvat tíživou situací - předčasného narození dcerky, měsíc v nemocnici, hrozba operace jejího srdíčka, tři dny před jejího propuštění jsem se složila, museli mi operovat ruku atd. Od rána do večera jsem seděla u ní, najednou ta super zábavná ženská měla byla vykolejená, najednou tu byly velké pooperační bolesti. A právě v té době si řešil problémy po svém - s jinou. Já vím, zní to dost nelogicky, taková omluva, ale protože vím, že já jsem ta silnějšía
a statečnější, prostě jsem to odůvodněla sama před sebou, protože jsem chtěla. Jenže tentokrát neměl jeden jediný důvod, naopak. Tentokrát nemám žádnou omluvu, spíš naopak. Včera jsme další společnou terapii, kde skoro dvě hodiny mluvil jen sobě, jeho rodině. Zajímavé, jen jsem si uvědomila, jak moc rozdílně jsme vyrostli, že všechno, co je v něj, má původ v jeho rodině, ve vztahu rodičů. A to je možná další punkt, kdy si říkám, on se nezmění. Vždycky jsem byla velká bojovnice, nevzdát se. Já se přece jen tak rychle, bez vyzkoušení všech možností nezařadím do rozvodové statistiky. Jenže podvědomě začínám cítit: Holka nech ho a jdi dál...
červenec 03, 2008 09:12
leo : wendy
mluvíš mi z duše jak píšeš o tom dětství. Jí vím, ono se na to celý život nedá všechno svalovat, ale blbý dětství se na člověku setsakra podepíše! Já měla dětství krásný ale můj muž dost děsný. Tak se s tím dost dlouho taky pral.
Tak a co ty, holka - necháš ho jít ?
červenec 03, 2008 10:08
wendy : leo
Jó, Wendy, kdyby to bylo tak jednoduché. Víš, kolikrát si říkám, jaký je zbabělec. Když se zamiluje, tak proč se nesebere a neodejde. Určitě by to nějaký čas bolelo, nebylo by to lehké, ale byl by pryč. Když už se rozhodne, tak proč to nikdy nedotáhne do konce? Já nejsem žádná hloupá husa. Pokaždě se musí odstěhovat, při jeho manažérském náročném zaměstnání si teď pere, žehlí a vaří. Jen ať si uvědomí, jaké pohodlí doma měl. Nemusel se absolutně o nic starat. Jenže on, egoista, bourá za sebou mosty, a pak přijde s prosíkem, že jsem jeho žena snů, jak nás obě s dcerou miluje, blabla. Jak tomu mám věřit?
On neměl zase takové špatné dětství, spíš to byl takový mazánek, za kterého rodiče vždycky všechno řešili. Ale podle mého úsudku, a protože si moje tchýně přes naše krize u mě filtruje i svoje problému, tak si myslím, že citově nenaplněné. Táta věčně na montážích, máma na všechno sama atd. Jak se měl naučit pomáhat partnerce, být jí oporou, úctu ke druhému, dělat někomu radost jen maličkostí. Když celý život vyrůstal ve vztahu "žít vedle sebe". I jeho dřívější vztahy se podobně odvíjely. A pak jsem přišla já, normální česká holka (můj muž je Rakušan, žiji už 13 let ve Vídni), která doslova udělala revoluci v celé rodině. Najednou se společně slavily narozeniny, vánoce se vším, jak má být, udělat radost jeho mámě třeba jednou růží jako poděkování za hlídání. Sama švagrová uznala, že jsem je dala dohromady. Tchýně se ke mně chodí vypovídat......
Ale vidíš, zase ho omlouvám. Vím, že za sedm let společného života jsem dokázala hodně změnit, stálo to spoustu energie, ale dokážu změnit i to, že už nikdy nedá v sázku to, co teď momentálně ztrácí????
červenec 03, 2008 11:07
Ty jsi teda bojovnice ! : wendy
Když člověk cítí, že to ještě stojí za to, když to není jen z nějakého strachu ze samoty, dokáže do toho dát hodně. Jenže nevím nevím. Musela by ses asi smířit s jinou kvalitou vztahu.
červenec 03, 2008 12:56
??? : leo
Přesně jsi to vycítila - ještě pořád cítím, že to stojí za to. Jenže když se pak dívám kolem sebe, vrátím se o tři roky dozadu a pak si ještě přečtu Milu1 nebo Vodoměrku, tak se sama sebe ptám: Má ještě cenu investovat čas a energii? Tenkrát jsem si říkala, jednou může ulítnout snad každý, ale dvakrát, třikrát.....Kolikrát jsem schopná odpouštět? Co všechno potřebuju s ním prožít, abych se pevně rozhodla? Ani já nevím.
červenec 03, 2008 13:48
ach Leo, jak podobné : kyticka
Můj bývalý manžel také vyrůstal převážně s matkou,jeho otec učil na univerzitě mimo republiku,také se nenaučil doma pomáhat,prostě maminka dělala všechno. Jo a podobnost je i v tom,když utekl k jiné a pak se vracel a vykládal,že jsem ta úplně nejlepší manželka,milenka,matka.Jen smutné bylo,že mu to vydrželo jen chvíli a už se zase musel přesvědčovat. Víš a o té síle bych také něco mohla říct. Ono je to náramně pohodlné říkat, ty jsi silná, ty to zvládneš! Znám to, já jediná chodila za maminku do nemocnice, když umírala na rakovinu,já brečet nesměla,on řekl, já bych to nezvládl!Jak pohodlné, schovat se za tu berličku.Dříve jsem byla pyšná na to,že jsem silná, ale časem jsem přišla i na to,že být pořád jen silná a všechno zvládat,no to je hezké, ale dost únavné.Občas je třeba mít se o koho opřít.
Ubezpečuji tě, že jsem také o našem vztahu všude říkala, jak si báječně rozumíme a jak všechno bylo skvělé (teda kromě jeho nevěr), ale ted s odstupem času se mi to už tak skvělé nezdá, ba aco víc, zjistila jsem,že jsem žila se slabochem, který se mi vezl na zádech.
Dlouho předlouho jsem se rozhodovala(17let) a pak skoro ze dne na den jsem přesně věděla co určitě nechci.To stačilo.
červenec 03, 2008 15:24
Rozvod rodičů dětí pod 18 let by měl být trestný. : Milan
Jedině lumpové dokážou připravit dítě o některého z rodičů.
Není velký rozdíl mezi aktivním fyzickým týráním dítěte a rozvodovým psychickým týráním ztrátou jednoho z rodičů.

červenec 07, 2008 20:11
... : Mirka
Když jsem četla vaše příspěvky tak jsem měla slzy v očích, právě také procházím těžkým obdobím, jen já se zatím jen rozhoduji jestli se rozvést nebo ne. No já jsem vlastně rozhodnutá, že mě bude lépe. Jsme s manželem 9 let, děti nemáme, on už od ledna nepracuje a není na registrovaný na ÚP, takže jsem na všechno sama, práci si nehledá a já dnes nejen táhnu celou domácnost, ale ještě platím dluhy co stačil nadělat, protože se bojím abychom nepřišli úplně o všechno, intimně už spolu taky přes půl roku nežijeme, protože jeho to nebaví. Takže mám doma chlapa co celé dny sedí u televize, počítače a nebo spí. Vím není to život a bez něj by mi asi bylo lépe, jenže.... Nemá kam jít a já se děsím představy jak se jako bezdomovec někde potlouká s krabicí vína. Je mi ho líto a přitom ničím život sobě. Jen mi řekněte kde jste vzali tu sílu to prostě rozetnout a přežít to?
červenec 22, 2008 20:02
Rozvod po 20 letech : Gabriela
Ahoj holky, našla jsem vaše stránky a rozhodla se také na ně přispět. Loni v listopadu jsme s manželem byli 19 let. Naše manželství bylo šťastná, já ho milovala celým srdcem, byl pro mne vším. Proto jako blesk z čistého nebe po novém roce pro mne byla zpráva, že si začal s kolegyní z práce / o 12 let mladší/. Jeho nevěru jsem odhalila hned, protože po 19 letech manželství už člověk toho druhého dokonale zná a hned pozná, když není něco v pořádku. Nejdřív zapíral, že to je jen jeho kamarádka a to že u ní občas přespává prý nic neznamená!! Já mu samozřejmě nevěřila a postupem času jsem zjistila, že se nejedná jen o úlet, ale o vážný vztah. Rozvádět se nechtěl, prý se musí sám s tím vypořádat, nechce zničit rodinu. Čekala jsem 8 měsíců. Teď v září s ní odletěl na dovolenou do Řecka, odkud mi posílal zprávy, že si vše rozmyslel, že až teď zjistil, že chce být jen se mnou, s dětmi atd. Nejdřív jsem mu nevěřila, ale když mi napsal, že jí vše řekl, uvěřila jsem mu. Bohužel to čeho jsem se bála se potvrdilo, vrátil se sice domů, ale vztah s ní udržuje stále. Řekla jsem mu už prve, že pokud se prokáže, že s ní vztah neukončil, podepíše mi rozvod dohodou. Nakonec se to potvrdilo,proto jsem dnes podala k soudu žádost o svěření syna do péče, je to první krok k dohodnutému rozvodu.Jsem z toho moc smutná, ale dobře vím, že jiná cesta bohužel neexistuje. Mohla bych se tvářit, že se nic neděje a zůstat v manželství s ním, ale to bych si nemohla vážit sama sebe. Jelikož ho pořád moc miluju, i když mi ublížil, bylo to pro mne velmi těžké udělat, ale jsem ráda že jsem zvládla.
Zatím nevím, jak budu bez něj dál žít, snad to zvládnu. Mám dva syny, oba stojí za mnou, ten starší 19 letý, je pro mne teď velkou oporou. Mladšímu je 11 let a vidím, že ho to moc trápí a z toho jsem velmi smutná, ale bohužel,to je život.
Děkuju za vaše případné rady a zkušenosti.
Gábina.
září 29, 2009 17:52
Chci se rozvést, ale všichni jsou proti : Julinka
Milé holky, díky za Vaše zkušenosti a povzbuzení. Já se vdávala ve dvaceti, manžela jsem znala deset měsíců. Od začátku jsem řešila jeho problémy, nesla jsem finanční starosti, starala se... jsem po letech, dvou dětech, opravě baráku (který nám chátrá nad hlavou, protože manžel "nemá čas") vyčerpaná. Zjišťuji, že nemáme nic společného, kromě církve (která je samozřejmě proti rozvodu zcela zásadně) a kromě dětí. Prosila jsem ho, abychom se rozvedli dohodou. Řekl, že nic nepodepíše. Rodina mě odsoudila jako ženskou, co hledá jen zábavu a jako jejich celoživotní zklamání. Manžel u nich hledá útěchu a pomoc, oni mu ji velmi ochotně dávají. Jsem sama a zoufalá. Svoje děti miluju a nemyslím si, že tím, že zůstanu nešťastná v manželství, budou mít lepší zázemí. Manžel je skvělý otec, chci se dohodnout rozumně, nechci mu bránit v přístupu k dětem. Ale všichni jsou proti rozvodu. Bůh přece všechno změní. Ale povahy? Nechci to zkoušet dalších pět let a dojít do stejného stádia o pět let starší. Kdy mám podat žádost o rozvod? Bojím se, že mi to bude komplikovat. Nevím, co dělat. Toužím po tom být sama, rodina mě bude nenávidět. Je to hrozně těžké
září 25, 2011 10:39
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

busy
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]