O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ŽIVOT BEZ MILOVÁNÍ? PDF Tisk E-mail
Pondělí, 26 květen 2008

 Milá Danielo, mám problém a potřebovala bych poradit, co s ním. Je mi 30 let, mému muži je o deset let více. Jsme spolu od mých 15 let. Nyní máme tři krásné děti (8, 7, 5 let). Žijeme v rodinném domku, jsme hmotně slušně zajištěni. Když jsme se poznali, můj muž byl aktivní a činorodý mladý muž. Poté, co se nám narodila první dcera, se u něj začaly projevovat depresivní stavy, které se s přibývajícími starostmi prohlubovaly.

 

 

 

 

     Jeho zaměstnání je duševně náročné, pracuje doma u počítače, večer je velmi vyčerpaný. Osobní kontakt s okolním světem byl prakticky žádný. Protože jsem ale byla těhotná podruhé a potřetí, měla jsem mnoho práce (na mateřské jsem vystudovala VŠ, dvakrát jsme se stěhovali), neměla jsem energii to řešit. Až když měl silné sebedestruktivní tendence, objednala jsem jej na psychiatrii. Paní doktorka u něj po nějaké době diagnostikovala mánio-depresivní psychózu a schizofrenii, také poruchu osobnosti-schizoid.

 

     Poté, co se nám narodilo třetí miminko, jsme se nemilovali  asi dva roky. Chápala jsem, že bere léky, které jej tlumí, ale moc mne to trápilo, protože sex mám fakt ráda. Tak jsem nenaléhala. Byla jsem po tř ech porodech a měla velmi nízké sebevědomí. To, co mne trápí je náš intimní život. Po prvním porodu se můj muž odstěhoval z ložnice. Chtěl se vyspat a já jsem kojila. Můj muž spí rád sám, já bych se zase ráda přitulila. Toto oddělené spaní trvá již asi deset let a našemu intimnímu životu nepřispívá. Hrozně mi chybí pohlazení, úsměv, chci, aby se mě někdy zeptal, jak jsem se měla v práci.... Jeho projevy jsou bohužel typické pro schizoidní poruchu osobnosti. Žijeme spolu jako dva cizí lidé. Na důležitých věcech se shodneme.

 

     Samozřejmě, že jsem to s ním mnohokrát řešila. Chodila jsem k psycholožce, ta mi doporučila rozchod. Rozešla jsem se, zůstala sama se třemi dětmi, ale nakonec jsme to zkusili znova... Můj muž se mnou chce prý být. Vím, že žádnou jinou ženu nemá a neměl. Já jsem docela temperamentní, společenská a poněkud více aktivní (hodně sportuji, což mi nesmírně pomáhá). Jsme každý jinak založený. Okolo domu, zahrady, dětí zajišťuji všechno já a je toho strašně moc.

 

     V současné době je frekvence našeho milování tak jedenkrát za dva měsíce. Můj muž se také vůbec nemyje, respektive myje se asi jednou za deset dnů. To je důvod, proč se mi začíná protivit. Na sex je podle mého názoru prostě líný. Myslím, že si to raději udělá sám u počítače nad porno obrázky. Ovšem mě je jen třicet a začínám být docela zoufalá. Vím, že sex je plnohodnotná součást života, kterou potřebuji, ale rozejít se kvůli tomu? Když máme tři děti? Umím si představit být sama, ale je mi moc líto mého muže...

 

     Nevím, zda jsem napsala všechno, snažila jsem se být objektivní. Děkuji, že jsem vám mohla napsat, moc se mi ulevilo!

 

 

Johanka

 

Komentáře (24)add feed
... : Dolin
ale je mi moc líto mého muže...
A sebe? Sebe ti líto není? Chceš se obětovat, tak to udělej. Bude z tebe živoucí mrtvola.
květen 26, 2008 10:41
tak mu napiš e-maijl, třeba nad ním zapřemýšlí: : ´:-))))
že máš sex ráda a potřebuješ ho a též k němu i voňavého chlapa a vzhledem k našemu nulovému sexuálnímu styku a jeho zoufalým hygienickým návykům, si tedy najdeš milence, že jsi korektní a říkáš mu to předem, aby se pak nestalo, že bude nepříjemně překvapený.
květen 26, 2008 11:35
Možná, : Krakonoš
než se tady do toho "parchanta" pustíte, byste si mohli uvědomit, že jde o dost těžce duševně nemocnýho člověka s malou - spíš nulovou - nadějí na vyléčení. Po obdobně nemocným fyzicky by nikoho nenapadlo chtít častej sex, ale magor přece píchat může? Nebo jak tomu mám rozumět? Johanko, zbejvaj ti jen tři cesty - svatá trpělivost a sebeobětování, svatá trpělivost milenec na "klinickej sex", a nebo rozchod. Tvůj chlap nikdy normálním chlapem nebude a dost těžko se na něj za to můžeš zlobit.
květen 26, 2008 12:24
Nemá to perspektivu! : Silvie
Doporučuji vám navšívit jeho psychiatra a poradit se s ním, ale to jste asi už udělala. Vím, že je to těžké, ale nejlepší pro vás i pro děti by bylo opustit ho. Psychiatři tvrdí, že je-li v rodině jeden z členů duševně nemocný, onemocní všichni (nemám na mysli schizofrenií nebo MD, ale třeba "pouhou" depresí). To,že se váš manžel nemyje, je známkou pokročilé choroby. Pro děti není dobré, aby v takovém prostředí setrvávaly. Měla jsem kamarádku s diagnostikovanou MD (dnes se nazývá bipolární poruchou) a musela jsem se s ní nakonec přestat stýkat. V období manie se stávala nezvladatelnou nymfomankou s nezdravým sebevědomím, která šla s každým a dělala svému okolí různé nepříjemnosti (byla indiskrétní apod.). V období deprese byla snesitelnější, ale zase odmítala vycházet s tím, že je odporná a pokusila se několikrát o sebevraždu. Schizofreniků znám také osobně několik - deset let žijí třeba v naprostém klidu a poté přijde z ničeho nic recidiva, kdy nemoc propukne nějakým záchvatem šílenství. Jedna známá (učila na SŠ)se po recidivě ocitla na rok v psychiatrické léčebně a nikdy se už z nemoci zcela nevzpamatovala. Podle mého laického soudu nemá váš vztah s manželem žádnou budoucnost, protože je stižen hned dvojím velmi těžkým psychiatrickým onemocněním. Nemyslím, že by si vám někdo troufnul zazlívat, kdybyste realizovala potřebu mít vedle sebe duševně normálního partnera.
květen 26, 2008 13:01
V první řadě : Linda 1
bych zvolila konzultaci s doktorkou, která mu diagnónu stanovila. On totiž život s takto nemocným člověkem není žádný med. Nikdy nevíš, co bude, zda mánie, nebo deprese. Měla by tě seznámit s celou jeho nemocí, jeho průběhem, a taky snad poradit jak v jednotlivých fázích se máš k němu chovat. Důležitá je jeho snaha a rozhodnutí s touhle nemocí se prát. Pokud on chce, tak sex i hygiena by neměl být zas tak velký problém, určitě ne ve fázi manie. A taky si odpovědět na otázku, zda lítost je dostačující k tomu, abys s ním zůstala. Protože někdy tohle může být peklo na zemi nejen pro tebe, ale i pro děti. Jak píše Krakonoš, tvůj chlap nikdy normálním chlapem nebude, a opravdu se na něj za to nemůžeš zlobit. Ale nikdo se nemůže zlobit na tebe, pokud po pokusech o společné žití zjistíš, že na to s dětmi nemáš. Hlavně se nenechej vtáhnout do jeho depresí.
květen 26, 2008 13:11
Myslím, Johanko, : ivanka
že svým způsobem mají pravdu oba - Krakonoš i Silvie:
Ten tvůj za to prostě nemůže, to jedná za něj jeho nemoc. A perspektiva asi není příznivá. Takže buď si najdeš někde bokem nějakého přítele pro sebe, který dobrovolně bude "jen" přítel a nic víc, a doma budeš mít otce svých dětí a nemocného kamaráda, nebo to vzdáš a najdeš si nějakého zdravého chlapa.
Určitě máš svého muže ráda, proto tě to všechno trápí, ale to k jeho uzdravení nestačí. Jak je vidět, i psycholožka ti nejspíš všechno vysvětlila. Jen - sám ten krok, to rozhodnutí, je moc těžké, to tě chápu. Ale ve třiceti, a už s třemi dětmi, máš toho nejspíš asi dost za sebou, nezasloužila bys si už konečně trochu vysadit? Mít taky to, po čem toužíš? Trochu příjemností života?
Jo, tak se musíš rozhodnout, nečekej dalších 15 let...
květen 26, 2008 13:13
Jen mě zarazilo, : Silvie
že máte tři děti. Pokud jste si byla vědoma manželovy diagnózy, bylo by lepší nemít žádné. Pokud je mi známo, obě tyto nemoci se mohou (ale nemusí!) vyskytovat dědičně.
květen 26, 2008 13:23
Souhlas se Sylvií, : Linda 1
pokud vím, mohou se vyskytovat dědičně. Taky jsem se s MD setkala, upřímně útěk od takového člověka byl vysvobozením a záchranou. Sylvie to popsala docela dobře, kromě extrémní sexuální aktivity taky extrémní utrácení peněz, vysoké sebevědomí, tisíckrát omílaná vlastní pravda, tvrzení vy všichni jste tupci a blbci, nadměrná fyzická kondice, současně nespavost, v období depresí to byly lahůdky jako pokusy o sebevraždy, nedalo se s tím člověkem promluvit, nevycházení z domu a nebo naprosté ignorování okolí, zmizení na několik dní, o naprosto nevyzpytatelném chování na veřejnosti nemluvě ...Raději nevzpomínat.
květen 26, 2008 13:38
Ty tři děti tu už prostě jsou, : mamča
a jestli je tu možnost dědičných sklonů, určitě by bylo lepší, aby vyrůstaly ve zdravém a optimistickém prostředí, i když třeba jen s matkou. Stísněné klima rodiny, kdy nikdo neví, v jaké fázi nemoci se zrovna otec nachází, určitě dětem na pohodě nepřidá.
Lítost a samaritánské sklony jsou sice chvályhodné, ale Johanka se nerozhoduje jen za sebe, jak prožije život. Bohužel, i za ty děti.
květen 26, 2008 15:59
...kdyz vono je tezky : Cesky
opustit nemocnyho partnera, s kterym si Johanka urcite prozila taky spoustu hezkyho. Zvlast, kdyz neni agresivni a vlastne nikoho "netejra"...
Asi to, Johanko, bude tvrdy rozhodovani. Zrejme jsi dost silna osobnost, kdyz to vsechno zvladas, tak co treba zkusit si najit pritele na sex, jak tu psal Krakonos? A doufat, ze leky tvyho muze udrzej trosku pod kontrolou. Dej si nejakej casovej limit, treba dva roky, a uvidis... Holt pocitej s tim, ze budes mit deti ctyri, po dvou letech budes mit moznost vsechno zrekapitulovat a definitivne se rozhodnout, jestli se neco zlepsilo/zhorsilo, jak se cejtis ty a deti, zkratka jestli jsi schopna tu karu tahnout dal...
Drzim ti moc a moc palce, vzdycky je tezky mit nekoho tezce nemocnyho v rodine, ale kdyz je to tvuj partner, tak je to kruty.
květen 26, 2008 19:19
to máš pravdu Ceskymo, : Inka
ale měl by se také snažit partner, je také dost důležitý jak se k tomu staví. Pokud se chce léčit a neautuje to, tak je to dobrý. Ale mít 3 děti a partnera, který si nemoc nechce připustit, nechce se léčit, nemyje se (denní sprcha je otázka 10 min).....je moc těžké se snažit vycházet vstříc duševně nemocnému člověku, který se snažit nechce. Myslím, že by měl vědět co cítíš Ty Johanko, protože pak má možnost výběru.
květen 27, 2008 09:10
Inko, ta "nehygiena" patří k nemoci, to není otázka vůle : bb
stejně jako nechuť k sexu. Příčinou je nemoc, když se podaří ji léčit, spraví se i to ostatní.
květen 27, 2008 10:08
Hospitalizace v kvalitním sanatoriu by pomohla zmírnit jeho potíže. : Jarda
Jenomže on přeci musí živit rodinu - uživit pět lidí není sranda. A spočívá-li to zajišťování obživy v duševní práci, není divu, že mozek po dlouhodobém přetěžování onemocní.

Manželé při svatbě slibují, že si budou vzájemně pomáhat. Tak je teď načase ten slib začít plnit - převzít na čas živitelskou roli a manžela poslat na alespoň roční odpočinek s vyloučením kontaktu s počítači a razantním omezením duševního namáhání. Pokud si neodpočine, jeho problémy se budou dále zhoršovat.

Mozek je orgán jako každý jiný. Kdo příliš zatěžuje loket, onemocní mu ruka. Kdo příliš zatěžuje koleno, onemocní mu noha. Ale kdo příliš zatěžuje mozek, onemocní celý, protože z mozku je všechno (až na srdce a plíce) řízeno.
květen 27, 2008 10:14
Inko, : Cesky
kdyz to je prave ta zakernost dusevni nemoci - navenek clovek vypada zdravej a vsechno dobry, ale obvykle nema silu se k necemu rozhodnout, no a urcite uz vubec ne nasledovat to rozhodnuti. To za nej vsechno proste musi udelat ten druhej. Takze Johanka. Je na ni a na nikom jinym, aby se jeji manzel pravidelne ukazal u doktora, na ni je, aby si vzal prasky, spravny mnozstvi a vcas, na ni je, aby ho dovedla do sprchy, na ni je toho proste straslive moc. Navic maji celou situaci komplikovanou temi 3 detmi... tak tomu rikam opravdu PRU*ER!!! Protoze je toho na ni straslive moc - a i kdyz je jeji manzel evidentne od prirody hodnej, chova se ted (a zrejme se jeste dlouho bude chovat) jako maly dite. Zatimco ona potrebuje partnera. I proto je tezky nejak radit....

Jinak Jardo, to je ale pitomost! Mozek funguje ouplne jinak (asi ze to neni sval) - cim vic ho namahas, tim vyssi si udrzuje schopnosti. Tahle nemoc tam nekde proste uz byla a casem se rozvinula, tak to nehazej na hlavu Johanky, ta i tak uz dela vic, nez by clovek vubec dokazal.
květen 27, 2008 10:58
... : bb
Jardo, nejsem psychiatr, ale tipuju, že vypnutím počítače se nevyléčí schizofrenie, manio-depresivní psychóza apod.


květen 27, 2008 13:21
to určitě ano, ale moc těžko se nějak : Inka
spolupracuje s člověkem co si myslí, že je zdravej, tak jako alkoholici .... je nutný si přiznat, že jsem nemocnej a pak už to jde lépe.
květen 27, 2008 14:56
Moje tchyne : Anonym
ma take schizofrenii, jenze uz v pokrocilem stadiu a musim rict, ze to, ze moc nekomunikuje neni vina manzela, ale nemoci. Moje tchyne bere leky, ale ty potize jen utlumi, ale neodstrani a ve vetsine pripadu cim je clovek starsi, tim se nemoc zhorsuje. Ona vlastne nema zadne kamaradky, protoze neudrzi konverzaci, coz je jendim ze znaku schizofrenie. Na otazku odpovi, ale sama uz v konverzaci nepokracuje. Obcas me prekvapi, ze se me na neco zepta, ale to je skutecne malokdy a kdyz ji odpovim, tak je zase po konverzaci.

Manzelka meho kamarada ma taky schizofrenii, v daleko mensi mire, takze to na ni neni na prvni pohled poznat. Chodi do prace a je celkem v poradku, ale taky moc nekomunikuje. Kdyz jsme byli na veceri, tak skoro nepromluvila.

Co se tyka intimniho zivota, tak vsechny tyhle prasky to skutecne utlumuji. Nemelo by to manzela omlouvat v tom, ze se ani nechce pritulit, pohladit, vyjadrit lasku i jinak. Jenze tam je zase ta nemoc. Do jake miry tyhle touhy po blizkosti a kontaktu nemocnemu chybi, to nevim.

A s umyvanim je potiz. Schizofrenii provazi stihomamy a to je pak strach ze vseho. Vsude ciha nebezpeci, ve vode, ktera tece ze sprchy je chemicka latka, ktera prosakuje lebkou a vymyva mozek. Nevim ale, jestli to je pripad tveho manzela, nebo je zkratka jen liny se umyvat.
květen 27, 2008 15:30
Par slov pro upresneni : Cen
Inko naprosto chápu tvé problémy, máme obě nemoci v rodině a je těžké se s tímto faktem vyrovnat, narovinu říkám, že v tomto případě bych s manželem nezůstávala. Hlavně kvůli dětem. MD i Schizofrenie jsou velice zákeřné nemoci a nikdy nemůžeš odhadnout, kdy se projeví naplno.
Pro představu , asi ne tak tvoji ale i ostatních sem vložím něco o o obou nemocech aby si všichni mohli udělat obrázek jaké to asi je, když někdo těmito nemocemi trpí a pro jeho okolí.
Definice maniodepresivní psychózy (bipolární afektivní poruchy)
Bipolární afektivní porucha (známá také jako maniodepresivní psychóza) postihuje přibližně jednoho ze sta dospělých jedinců. Nemoc se nevyhýbá nikomu, žádnému věku, povolání, rase či inteligenci a může se objevit předcházena varovnými signály nebo bez nich. Je důležité uvědomit si, že jde o nemoc, nikoliv o lenost, nedostatek vůle, slabošství nebo naopak o nezodpovědnost, snahu ublížit či poškodit druhé. Naštěstí jde o záležitost v dnešní době dobře léčebně ovlivnitelnou. Moderní terapie vede k uzdravení celé řady nemocných! Situace je však komplikována tím, že mnoho jedinců nevyhledá lékařskou pomoc. Buď proto, že si neuvědomují, že za jejich potížemi může stát lékařsky ovlivnitelný problém, nebo o tom vědí a stydí se to přiznat a doufají, že „to rozchodí" a překonají sami. Velká část z nich nevěří, že existují možnosti, jak jim účinně pomoci a nutí se překonávat příznaky silou vůle, což je v období rozvinuté nemoci prakticky nemožné.
Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím kdy je její nálada normální.

Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují a podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách hypomanických (mírné formě; „hypo" = řecká předpona s významem „pod"), manických, depresivních nebo smíšených.
Hypománie
Je charakteristická trvale nadnesenou náladou, nadměrnou energií a zvýšenou aktivitou a subjektivním pocitem dobré pohody a dobré celkové kondice. Člověk v hypománii bývá velmi hovorný, snadno navazuje kontakt s ostatními lidmi, je nenucený, komunikuje bez zábran, hýří nápady. Zvýšení aktivity se projevuje často i v sexuální oblasti, nezřídka dochází k lehkomyslnému navazování známostí a střídání partnerů (i u jedinců, kteří jsou obvykle zdrženliví). Potřeba spánku je snížená, po pár hodinách se člověk cítí odpočinutý, čilý a další setrvávání v posteli je pro něj marněním času. Začátek bývá obvykle náhlý. Tyto stavy jsou většinou jedincem snášeny dobře a někteří dokonce v tomto stádiu přestanou navštěvovat lékaře a užívat léky.
Mánie
Rozumíme jí nepřiměřeně zvýšenou náladu provázenou nárůstem aktivity. Všechno se stává nadmíru snadným, nic není neřešitelné, nápady se přímo řítí jeden za druhým. Okolí obvykle nestačí myšlenky sledovat a často pro ně také nejeví pochopení. Ve snaze přesvědčit ostatní o své pravdě se stává pacient stále naléhavějším, mluví překotně, někdy až nesrozumitelně. Zhoršená souvislost projevu je spojená též se sníženou schopností udržet pozornost, což se navenek projeví zřetelnou roztržitostí. Se zvýšeným přísunem nápadů (kdy se před dokončením jedné úvahy již rodí další myšlenka) a s narůstajícím tempem a aktivitou přestává být čas na "zdržování se" společenskými konvencemi, takový člověk se nechce nechat v projevu přerušit a rychle roste jeho podrážděnost. Stačí mu drobný podnět, náznak nesouhlasu a může se začít projevovat nepříjemně. Někdy dojde k nekontrolovatelnému vzrušení nebo až k zuřivosti a agresivitě. Jindy převažuje naopak žoviálnost, jedinec vypráví obhroublé vtipy, často se sexuálním podtextem, používá vulgarismy ve společensky nevhodných situacích. Snížený společenský odstup je podložen také vlastním nadměrným sebevědomím. Typické jsou velikášské myšlenky, zahrnující přehnané přesvědčení o vlastních schopnostech, znalostech, majetku a významu. Ztráta normálních sociálních zábran se projevuje rovněž nedbalým, nezodpovědným, nevhodným či riskantním chováním, které neodpovídá okolnostem ani charakteru jedince. Své nápady neuváženě okamžitě realizuje, aniž by byl schopen reálně posoudit možné důsledky finanční, společenské, osobní. Velmi typickým příkladem je nadměrné utrácení. K němu dochází buď při nákupech nepotřebných věcí, nebo v rámci "podnikání", kdy buď pacient sám vymyslí "geniální obchod" nebo je náchylný uvěřit pro ostatní průhlednému podvodu. Skutečným právním problémem se pak stává uzavírání smluv, obvykle nevýhodných. Velmi vážnou formu představuje mánie s tzv. psychotickými příznaky, kdy se kromě výše uvedených příznaků typických pro mánii vyskytují navíc tzv. psychotické příznaky, zejména bludy a halucinace. U mánie se nejčastěji vyskytují bludy velikášské - chorobné přesvědčení o vlastní důležitosti, velikosti nebo dokonalosti (např. bludy o mesiášském poslání). Megalomanické neboli vývyšné bludy se mohou týkat tělesné stránky - pacient si o sobě např. myslí, že je největší silák, nikdy neonemocní, je nesmrtelný, nebo se vztahují k duševním schopnostem - např. uvádí, že vystudoval všechny vysoké školy, umí všechny řeči světa apod. Mezi psychotické příznaky řadíme též tzv. paranoiditu. Pod tímto pojmem rozumíme buď ovládavé chorobné myšlenky nebo nadměrnou vztahovačnost či podezíravost.
Deprese
Je protipólem mánie - stojí na druhém konci změn nálady. Projevuje se skleslou náladou, snížením energie a aktivity. Zhoršuje se schopnost prožívat radost, zážitky se stávají méně příjemnými, neutrálními nebo dokonce vedou k prožitkům negativním. Dochází k poklesu zájmů a klesá schopnost soustředění. Nemocného unaví i drobná práce či námaha. Dochází k poklesu sebevědomí a sebedůvěry, cokoli se nepodaří, přičítá pacient vlastní neschopnosti, selhání. Dostavují se pocity viny, bezcennosti nebo neodůvodněné výčitky svědomí. Často se vyskytují myšlenky na sebepoškození až sebevraždu. Depresi doprovází též tzv. tělesné příznaky, mezi které počítáme poruchy spánku, sníženou chuť k jídlu, váhový úbytek, ztrátu sexuálního prožívání.
Okolí depresivního nemocného pozná podle smutného, unaveného a ztrápeného výrazu obličeje, chudé mimiky a gestikulace. Současně ve výrazu očí a v celém držení těla bývá patrná únava, skleslost, nejistota, ustrašenost nebo úzkostlivost. Depresivní jsou málomluvní, své myšlenky skrývají. Pocity nedostatečnosti vedou k vyhýbání se lidem. Chybí aktivita, ztratila se iniciativa a přichází rezignace. Každé, byť i malé rozhodnutí je nemožné, dříve zvládané úkoly překážky jsou nezdolatelné. Velmi časté bývá odkládání činnosti pod jakoukoliv záminkou následované sebevýčitkami.

tolik k MD je to velice těžké žít s takovým člověkem, mám kamaráda, který v pokrpčilejším stádiu málem zabil svoji matku, ale poté co začal pravidelně brát správné léky, žije celkem normální život. Nejhorší pro něj asi bylo, když zjistil, že jeho syn ji má také.

Jenže kombinace obou nemocí dohromady to už je daleko jiný kalibr. Můj bratr má diagnostikovanou schizofrenii. Opravdu říkám, je to síla, pokud zapomene vzít léky. Nepamatuje si co dělal, ale již několikrát skončil s rozdrcenym zapěestím a předloktím o zeď, kdy ve vzteku do ní praštil. Proto si nemyslím, že by v kombinaci s oběma nemocemi bylo vhodné s dětmi zůstávat.
Schizofrenie je závažná duševní choroba. Provází ji změna myšlení a vnímání reality. Objevuje se úzkost, bludy a halucinace.

U pacienta se schizofrenií dochází k rozštěpu mysli (rozštěp ve smyslu rozpor ve vnímání reality a realitou samotnou) a celkovému úpadku osobnosti. Pacient je vztahovačný, neustále pronásledovaný bludy a smyšlenkami, mluví si pro sebe, vytváří umělý svět. Je velmi obtížné si jen představit, co člověk stíhaný touto chorobou prožívá. K paranoidním vlivům se přidružují poruchy pohybu (schizofrenik je schopen celé hodiny vydržet v nepřirozené poloze) a vnímání. Citová otupělost, jindy extrémní přecitlivělost je doprovázená tvorbou neologismů a nesmyslných sousloví. Schizofrenik je velmi plachý a neustále ztrácí společenskou jistotu a své místo ve společnosti. Emoce jsou vystupňované a neodpovídají situacím, které život naskýtá. Schizofrenici mají častokrát vysoké sklony k sebevraždám. Schizofrenie má mnoho podob, jsou lehčí případy a velmi závažné. Sluchové a vizuální halucinace jsou také doprovodnými jevy choroby. Není vymezena přesná doba projevu nemoci, nicméně nejčastěji ke schizofrenii dochází mezi 16. - 25. rokem života. Schizofrenie může vážně poškozovat mozek, ale také může rázem odeznít bez poruch kognitivních a intelektových funkcí. Dědičnost hraje velkou roli při vzniku choroby. Schizofrenií trpí přibližně 1% světové populace.
Léčba
K léčbě schizofrenie se používají léky ze skupiny antipsychotik. Jsou to farmaka, která ovlivňují pozitivně pochody myšlení (jeho integraci) a zbavují nemocné halucinací, oslabují bludy nebo mění vztah k nim, pacifikují neklidné a agresivní pacienty atd.

Antipsychotika však mají relativně mnoho nežádoucích účinků. Mezi nejzávažnější patří parkinsonský syndrom který se může vyvinout u 75-80% pacientů při dlouhodobém podávaní antipsychotik se silným účinkem (fenothiaziny a butyrofenony) a vzniká na základě změn v přenosu dopaminu ve striatu. Je to většinou vratný proces, který ustoupí po snížení dávky nebo vysazení léčiva. Pokud se pokračuje v terapii navzdory viditelnym změnám, může se, zejména u starších pacientů vyvinout trvalý iatrogenni parkinsonismus. Další nežádoucí účinky jsou neuroleptická hypotenze, tachykardie, pseudogravidita způsobená ovlivňováním endokrinního systému, sedace a psychomotorický útlum, ikterus, zvýšená pohotovost k epileptickým záchvatům, poruchy jaterních funkcí, sucho v ústech, zácpa, akineze, akatizie, rigidita, tremor, dermatitidy, fotosenzitivita a ucpaný nos.

tak to je jen málo z toho, co vše obě nemoci vlastně obnášejí.
Budeš to mít těžké se rozhodovat, ale v rámci ochránění dětí, bych já odešla.
Cen











květen 27, 2008 21:47
melo tam byt JOHANKO : Cen
omlouvám se
květen 27, 2008 21:55
Priznat si, ze je nemocny : Anonym
ale snad ani nejde. Jak to vim z podani sveho manzela a na prikladu tchyne, tak ji nikdo nepresvedci, ze ta osoba, se kterou se neustale bavi, neexistuje. My nic nevime, my tomu nerozumime, my nemame ani potuchy, co je ten chlap zac a ceho je schopen. Asi nikdy si nepriznala, ze je nemocna a prasky bere jen proto, ze musi, protoze na ni dohlizi. Naopak nemocni si casto mysli, ze ty prasky jsou jim davany, aby se jim skodilo, treba, ze se je nekdo snazi pomalu otravit. Ruzne je vyplivuji, schovavaji po kapsach apod. Tohle plati hlavne, kdyz je ta nemoc hodne rozvinuta a ty prasky pouze stihomamy utisuji ale neodstranuji (jako je tomu u me tchyne).

Nedavno, protoze je ji uz vice let, dostala od lekarky pridanu pilulku s vapnikem (na zpevneni kosti). No a tu pilulku psychofarmak pred nami spolkla, protoze uz si na to nejak zvykla, ale tuhle novou, ackoli v tom je jen prachobycejnej vapnik, tak "potajmu" vyplivla do kapesniku.

Manzel si vzal volno z prace, aby ji zavezl na obycejnou kontrolu zdravotniho stavu k obvodnimu lekari, jenze ona mela zrovna spatny den a tak vyvadela, ze nikam nepojede, az to on nakonec vzdal. Mohl ji donutit, ale asi by toho tezce litoval, protoze by celou dobu delala sceny. No a tchyni v jeji nemoci vlastne takove prakticke veci, jako ze zbytecne zameskal pul dne v praci, nezajimaji. Ne, ze by byla bezcitna, naopak, je to velice hodna pani a chova se ke vsem hezky, ale ona je proste v jinem svete a logika tam absolutne neplati.

Lekar manzelovi uz davno vysvetlil, ze ona neni stavu si "priznat", ze je nemocna. To dokaze se schizofrenii jen malokdo, protoze ten svet stihomamu je tak verny, ze se proste neda neverit, ze je pravy.
květen 28, 2008 19:07
... : bb
23letý syn našich známých je od minulého pátku v psychiatrické léčebně. Donedávna úplně zdravý úplně normální milý hodný kluk, ne zrovna génius, flegmatik, sportovec - cyklistika, fotbal.Poslední roky intenzivně hrál hry. V noci usínal s dunícími sluchátky na uších, pouštěl si něco čemu nemůžu říkat hudba - nesourodé zvuky, skřeky, jeky. Před pár měsíci se začal měnit, uzavírat, podezírat okolí, že ho sleduje, že mu hrozí nebezpečí. Stupňovalo se to, začal napadat sousedy, že ho sledují a chtějí ho zabít, pak to obrátil proti sobě - že mu "oni" implantovali sledovací zařízení, má ho v oku. Nebylo možné mu cokoli "rozumně" vysvětlovat. Minulý týden ho tatínek přistihl s chirurgickými rukavicemi na rukou, chtěl si to oko vydloubnout... Tak jeli na kliniku a už je na uzavřeném oddělení.

květen 28, 2008 23:45
Chtela jsem jen : Cen
trochu osvetlit, co tyto nemoci mohou obnaset a jake to asi je s takovym clovekem zit. Navic je zcela pravdepodobne, ze nektere z deti se temto problemum nevyhne. Je pravda, ze MD se da docela uspesne lecit, ale je to celozivotni lecba. Nejde to jak u chripky, ze si clovek tyden vezme nejake leky a je fit. Dulezite je taky, kdy se nemoc pochyti. V pozdejsich stadiich muze byt pozde. Nezustavala bych, je to opravdu nebezpecne. Z vlastni zkusenosti. Nikdy nevime, co se vtakto nemocne hlave muze vylihnout, bohuzel.
květen 29, 2008 10:55
Nejsem schizofrenik : Barbucha
To si žena nějak popletla. Vyložené deprese teď také nemám, bohužel ale ani ty báječné hypomanické stavy, které mi kompenzovaly schizoidní poruchu. Takže jsem spíš takový do sebe uzavřený morous, to je fakt.
No, po té krizi, kdy sem žena asi vložila tenhle příspěvek, se to nějak srovnalo, i ten sexík byl, teď to na mě zase tak trošku padlo - jednak jste nikdo neslyšeli ženu, jak umí vyčítat. Nenechá na člověku suchou nit. To pak není motivace k ničemu. K té práci se člověk jakž takž dokope, to se udělat musí, ale pak už má člověk touhu akorát stáhnout se do sebe a nechat svět světem, ať si dělá co chce. To mytí s tím souvisí - je to aktivita, která narušuje mou "ochrannou ulitu". Opakovaně jsem ženě vysvětloval, že to vůbec není neřešitelné - stačí, aby mi pomohla z té ulity se včas vymotat. Ona říká, že to dělat nebude, že ji pak připadám jako další dítě a nejsem pro ni jako muž atraktivní. Takže když to u mě začne, jede to nějakých 14 dní, tři týdny, pak se z toho nějak sám vyhrabu, ale žena se celou tu dobu trápí.
Někdy se snaží - ale po svém. Ptá se mě, co mi je, co mě trápí, jestli za to může ona. Nedokáže pochopit, že zatímco ona o svých problémech potřebuje mluvit, já o nich mluvím velice nerad. Navíc tady ani není o čem. Bezprostřední spouštěč třeba nějaký je, ale ten není důležitý. Já mám třeba pořád panickou hrůzu z toho, že nebudeme mít peníze. Že ta práce, kterou dělám, najednou nebude. Ten panický strach je všudypřítomný - toho se zatím zbavit nedokážu - ale dokůžu se k němu různě postavit podle toho, jestli jsem v "mínusu" nebo "v plusu". Když jsem v mínusu, tak to vidím samozřejmě všechno pesimisticky, říkám si, že nic jiného neumím, že už jsem starý, že už se těžko někde uchytím apod. Když v plusu, najednou vidím celou řadu možností, co by se dalo v nejhorším dělat. A hned je líp.
A je fakt, že bych si taky chtěl někdy odpočinout. Pracuju pořád. I na dovolené.
červen 17, 2008 09:19
Re: Nemá to perspektivu. : Eduard Nud
Pro děti není dobré, aby v tomto prostředí setrvávaly. Já jsem v tomto prostředí setrvával. Jako dítě, jako jinoch, jako dospělý. Až do svých jednačtyřiceti letech, do otcovu odchodu. A přitom se tak otec choval jenom doma, venku byl zábavný společník a mně nikdo nevěřil. Naopak. Každý mě spíš považoval za hlavního viníka. Čtyřicet jedna let. Letos v říjnu mi bude padesát.
březen 21, 2010 09:29
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]