|
 Trvalo mi to rok a půl, než jsem si uvědomila, že mám manžela chorobného žárlivce a že mě svým chováním psychicky týrá. Trvalo mi to tak dlouho, než se vše provalilo mezi naše příbuzenstvo a všichni mi říkali "Jdi od něj, už se nezmění, ale pokud s ním zůstaneš, jsme tu a pomůžeme ti, když budeš potřebovat."
Málokdo má takové štěstí, že se za něj ostatní postaví, ale já to stejně nechtěla vidět (vlastně i teď si svou situaci tak trochu maluju do růžova). Má odpověď byla: "Ne, tak to není, jen mu na mě záleží a JÁ mu svým chováním ubližuji, to JÁ jsem příčinou našich hádek, JÁ se neumím chovat jako správná manželka a nezvládám práci, dítě a domácnost a ještě péči o manžela, to JÁ jsem ho dohnala k tomu, že mi prohlíží telefon, maily, otvírá mou poštu a jen díky MĚ se stalo, že mezi námi už není tak krásný vztah plný důvěry. JÁ mám problém, ne on, JÁ se musím změnit a taková, jaká jsem byla dřív, už být nechci, chci se mu líbit a chci být podle jeho představ. Miluju ho a on mne a když se hádáme, tak on to tak nemyslí, on chce pro mne jen abych ho pochopila, abych pochopila jeho obavy a JÁ to vše dělám pořád špatně. To JÁ jsem vším vina." To jsou totiž ty pocity, proč žena zůstává s takovým mužem. Už jsem si sice uvědomila, že to není správný přístup, ale stále ještě věřím spoustě těchto vět. Nemám sílu od něj odejít. Vlastně není kam odejít, bydlíme v mém bytě. Možná zůstávám proto, že stále ještě ho miluji a pořád si říkám "to ho přejde, změní se" - každý v mém okolí mi dává najevo, že to takhle dál nejde, že takový zůstane, ale jsem tvrdohlavá a než se pro něco rozhodnu, musím si být jistá a tady je problém s bojem rozum versus city ... ach jak bych to měla jednoduché, nic k němu necítit, nebo ho dokonce nenávidět. Podotýkám, že sama si nevybavuju žádný moment z mého dětství a dospívání, kdy by mé sebevědomí nějak utrpělo, mám vysoké postavení v práci a jsem VŠ vzdělaná. A napadl mne ještě jeden důvod, proč se zdráhám odejít, vždyť nikdo není dokonalý, každý má své chyby a pokud bych si našla jiného, kdo mi zaručí, že to nebude stejné, že to nebude ještě horší a co hůř, že bude milovat dítě, které není ani jeho? Takto mám aspoň "svou jistotu", že vím, že mé dítě je milováno otcem a já milována svým manželem, i když je to podmíněno hádkami a obhajováním, kde jsem byla, s kým, jak dlouho, o čem jsem se bavila, kolik za co utratila... A otázka proč to dělá - vím to zcela přesně. Touží po úplné rodině, sám v takové nevyrůstal a má panický strach, že bych ho mohla podvést. Má hrůzu z toho, že naše dítě by bylo z rozvedené rodiny, nebo z rodiny, kde je normální, že si jsou rodiče nevěrní. Touží po tom, aby mezi námi nebylo žádné tajemství, ale bohužel za spoustou věcí, které jiným přijdou banální hned vidí zradu, lež nebo finty. Z úst psychologa přetlumočním analýzu - ve mě je prý pocit, že musím muži ve všem vyhovět, dělat vše proto, aby byl spokojen a neznám rozumnou mez, až se dostávám do situací, které jsou nedůstojné. On z pocitu méněcennosti se mě snaží tlačit do této pozice, abych náhodou nedostala pocit, že se bez něj obejdu. Zároveň vnitřně věří tomu, že jsem toho schopna a snaží se mi dokázat, že má pravdu, ikdyž se mýlí. Vím, že bych měla odejít, sebrat tu sílu, ale nejde to, neumím si život bez něj představit, přijde mi, že všechny varianty jsou špatné a tak radši než změnu, zůstávám tam, kde jsem. Třeba se opravdu změní, třeba se mi podaří přesvědčit ho, že mi může plně důvěřovat a není potřeba se kvůli tomu hádat... Nu, tak jsem se alespoň vypovídala... Dana
|
. 
