O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Související články
- BABIČKA A POČÍTAČ NÁM BEROU SYNA
- JEŠTĚ NA TÉMA NEMOCNIC...
- VYHOŘELÁ
- MÁME DOMA ŠKOLÁČKA
- PROBLÉMY S MÁMOU
- DREDY, DREDY, DREDY
- TÁTA, MÁMA - A JEJICH HOLČIČKA
- DOMA NEBO SAMI?
- DOPISY - DREDY? DREDY!
- UHNALA MÉHO SYNA
- TĚŠÍTE SE NA STÁŘÍ?
- NA STARÁ KOLENA?
- SESTRA "NA ZABITÍ"
- BYDLENÍ - KAM DÁT TCHÁNA?
- "FRAJERKA VYSMÁTÁ"
- MAMI, CO BYCH PLATILA, JSEM DOMA...
- MAMINKA SE STÁVÁ NESNÁŠENLIVÁ
Přihlášení
Anketa
JAK S MÁMOU? |
![]() |
![]() |
![]() |
Čtvrtek, 15 květen 2008 | |||||||
Máma byla od rána do večera v práci a domů přicházela často opilá. Následovaly na naši adresu výčitky typu „kdyby nás neměla, kde mohla být" a podobně. Jak ve mně tak i v sestře se během let vypěstoval pocit jakési podivné závislosti na matce a zároveň strachu z její agrese. Poznaly jsme, s jakou se vrací domů, už jen podle toho jak strkala klíč do zámku. Tátu jsme vídaly podle soudního rozhodnutí, ale nikdy jsme s ním o tom nemluvily. Když jsem na střední škole měla přítele, byla jsem pro mámu jenom dě.ka atd. Mluvila o mě před sestrou v takových „superlativech", že bych si o sebe kolo neopřela. V 18ti jsem si našla byt a odstěhovala se.
Když mi bylo 26 let, otěhotněla jsem. Otec mého dítěte byl o 15 let starší než já, na legraci to bylo fajn, ale pro život na nic. Rozešla jsem se s ním a neudala ho ani do rodného listu. Svoji dceru jsem vychovávala sama. Matka - kdykoli byla příležitost - tak škodila. Nikdy jsem si od ní nevzala ani korunu (byla jsem na tom dost mizerně coby matka, která neudala otce dítěte), ale stejně se mě lidé ptali, proč tu nebohou mámu dřu z kůže... Všude mě pomlouvala a když mohla, tak i otevřeně fyzicky napadala; i před mojí dcerou. Ale nikdy jsem jí nekladla odpor a všechno si nechala líbit.
Dnes jsem vdaná, mám báječného muže, skvělé děti a mourovaté kocoury. Všechno je fajn. Jenže!
Nedokážu s mámou normálně komunikovat. Dnes jí bude pomalu 70 let, opíjí se tu a tam. Žije sama na vesnici, doma má špínu, kterou když uklidím, tak mě obviní, že ji - matku - stejně nemám ráda a bezdůvodně se jí štítím.... Je to na nekonečné vypravování. Když přijedu za mámou, propadnu se do deprese a nejraději bych hned zase jela pryč. Stále totiž čekám na nějaký útok a odhaduji, odkud to přijde.
Prostě jezdím tam strašně nerada a mám proto pocit viny. Je to přeci máma... Potřebovala bych radu, jak se vymanit z podobných pocitů hořkosti, strachu a viny vůči ní. Stokrát jsem se o to pokoušela a stokrát mě to zase dohnalo.
Díky předem za všechny rady,
Klára
|
< Předch. | Další > |
---|