 Dobrý den, potřebovala bych poradit. Nevím si totiž rady s tchýní a teď už ani s manželem. Jeho máma mě nemá ráda. Od samého začátku. Dlouho se se mnou nechtěla setkat osobně a vlastně jí k tomu donutilo až to, že jsme se brali. Vzpomínám, jak jsem na ní viděla, že se hodně přemáhá, aby se mnou vydržela v jedné místnosti. Když jsem si s ní poprvé podávala ruku, cítila jsem z jejího stisku, že to nebude ono. Sjela mě velmi přísným pohledem, který říkal, že nejsem podle jejího gusta.
Nenechala jsem se tím odradit a snažila se jí zalíbit.
Už jenom proto, že Ivan má svoji maminku za svatou. Cokoliv ona řekne, to jí
odkývá. A v tom je ten problém, on mne teď zas pořádně zklamal. Nedokázal se za
mě postavit v důležité chvíli. Jeho mamce se totiž nelíbí, jak vedu domácnost, co jak doma mám a
vychovávám naši dcerku. A kvůli tomu mě nejen kritizuje, ale v poslední době
nejde daleko ani pro nadávku. Ne tedy přímo mně, ne nahlas, to ne, ale třeba si
jen jako polohlasem mluví pro sebe… Dokonce jednou spustila šeptem takovou
tirádu o tom, že její syn si zasloužil někoho lepšího, ne nějakou nánu, která
nemá ani peníze, ani vzdělání. Neměla jsem chuť to poslouchat, tak jsem odešla.
Začátkem prosince to budou tři roky, co jsme spolu. Naše dvouletá holčička je
také častým důvodem, proč se s ní hádám. Nelíbí se jí nic z toho, co s dcerkou
dělám. Jak ji vychovávám, jak s ní mluvím nebo dokonce i to, jak s ní trávím
volný čas. Vrátila jsem se na pár hodin týdně do práce. Ona nám jezdí hlídat
Aničku. Za to jsem jí samozřejmě vděčná. Má to ale i stinnou stránku. Musím
tiše přihlížet tomu, jak mi organizuje domácnost. Stihla mi už párkrát
přerovnat kuchyň, špajz a uklidit šatní skříně. A to na mě bylo prostě moc.
Požádala jsem ji tedy minule, aby respektovala naše soukromí. Ale ona mi začala
vyčítat, že nemám pořádně uklizeno, že nemám věci správně seřazené, že tak, jak
mi to udělala ona, je to přeci nejlepší.
Nejhorší bylo, že se mně Ivan vůbec nezastal, naopak řekl, že to přeci je
skutečně lepší, jak to udělala máma, a že se nemám rozčilovat, ale být jí
vděčná. Tak jsem sbalila Aničku a odjela s ní na celý den pryč. Musela jsem to
rozdýchat, protože jsem se bála, jak by to třeba vyvrcholilo. Když jsem
se vrátila, ta fúrie byla pryč.
Je mi z toho smutno. S Ivanem jsme měli ostrou výměnu názorů. Neuznal nic z
toho, co jsem mu řekla, protože stojí na straně své mámy. Za mě se ani trochu
nepostavil a zjevně to neudělá ani do budoucna. Tak spolu teď nemluvíme, natož
aby se mi omluvil. Ale dokud se tak nestane, budeme mít tichou domácnost. A
pokud mu to vadí, může táhnout k mamince.
Mě se nikdo neptá, co všechno mi vadí. Třeba že mi ani nenabídla tykání. Musím
jí vykat a pomalu se před ní klanět. Jsem dost stará na to, aby mi někdo říkal,
jak mám mít srovnaná trička ve skříni nebo jak uvařit guláš. No, a teď je
situace u nás doma velmi napjatá. Odmítla jsem její pomoc s hlídáním, našla
jsem si pomoc. Vozím Aničku ke kamarádce, která má stejně staré dítě, a zas na
oplátku hlídám já.
Milá kudlanko a vy ostatní, poraďte mi, nebo si opravdu myslíte, že bych se na
to měla vykašlat a nechat ji, aby mne takhle dirigovala?
Děkuju předem
za vaše názory a rady,
RADKA
|
