Ahoj lidi, dost možná, že se tu na mně sesype hejno nabroušených kudlanek-samiček, aby mne zbavilo života, i když, jak jsem četl v mottu, musel bych s nimi nejprve kopulovat. Vzhledem k tomu, že tohle nehrozí, asi i přežiju... Ale vážně: vypíšu vám svůj problém a třeba mi někdo poradí. Na Kudlanku mě upozornila má kolegyně a když jsem si přečetl pár věcí, řekl jsem si, že to zkusím.
Je mi 51, jsem 12 let ženatý. Podruhé. Mám z prvního manželství 20 letého syna, který žije se svou matkou a jejím novým manželem. Bezproblémový kluk i vztah. S druhou ženou máme tři děti – jedenáctiletá dvojčata-dcery, a pětiletého kluka. Žijeme v rodinném domku u jednoho krajského města, jsem „lepší ouřada", manželka už také chodí do práce, tedy právě nastoupila (zatím na zkrácený úvazek), protože byla do letoška doma – nejprve kvůli dcerám, pak se zase narodil syn. Náš problém je v oboustranné nespokojenosti s manželstvím. Asi jsme si to oba představovali jinak. Ona se po svatbě dost změnila, je stále bolestínská, sebemenší věc ji rozbrečí. Také ztratila asi nějaké zájmy, koníčky atd., nebaví ji mimo domácnosti nic víc, kdybych si s ní chtěl o něčem povídat, tak vidím, jak ji to nudí. Ona mi nic konkrétně nevyčte, to ne, ale představte si, že máte vedle sebe nafukovačku, někdy si to opravdu myslím. Prostě moje řeči přetrpí. Stejně tak je dost nesamostatná. Se vším čeká na mně, sama nic nerozhodne. Bohužel, když už, tak to většinou nedopadne nejlíp. Ale abyste si nemysleli, že si jen stěžuju, v podstatě proti ní nemohu nic zlého říct, doma je uklizeno, uvařeno, děti jsou v pořádku, jezdíme s nimi na prázdniny, na návštěvy k rodičům, někdy i ke známým..
Ale vedle sebe jen žijeme, přežíváme; ať zkouším cokoliv, nemohu najít nic, co by nás spolu bavilo, aby se zase navázal podobný kontakt, jako před svatbou. I když, sebekriticky přiznávám, tenkrát jsem se zase až tak o nějaké splynutí duší nezajímal... Vždyť my se vlastně ani nehádáme. Víte, z docela živé, suverénní mladé ženy se stala jednostranná slepice. Nevražděte mě, já to nemyslím špatně. Ale ono ji opravdu „nic nebaví". Snad jen se bavit s kamarádkama. Nebo s mou nebo její matkou. Docela je možné, že si ona zase někde stěžuje na mě. Taky jsem už, to se přiznám, párkrát uvažoval o rozvodu. Jenže – to by znamenalo dělit dům, majetek, děti by přišly o rodinu. Vím, že ona by to sama s nimi v domě nezvládla. Rozhodně ne finančně. A ani to nepřipadá v úvahu, protože bychom na tom oba nesmírně tratili. Ani jeden z nás by druhého nemohl vyplatit. A jak říkám, nejvíc myslím na děti, které by to nejvíc odnesly. Ale při tom mám čím dál tím víc pocit zmršeného života. Ještě snad poslední informace: myslím, že nějaký milostný cit mezi námi už taky neexistuje. Spíme spolu, ale je to asi jako že jdu do vany, že si čistím zuby.. Už hodně dlouho cítím, že v podstatě „podrží pro klid v rodině". Je to všechno takové nebarevné, někdy z toho mám deprese, jindy si zase říkám, že by to mohlo být horší. Tak – co vy na to? Odsoudíte mě? Marek
|