![](http://obrazky.kudlanka.cz/alenkapuntik.jpg) Žijeme v naprosto šílené zemi. Vždycky, když se konečně začne jakž takž dařit, po všech těch válkách, okupacích a plundrování a lidi začnou dýchat volněji a začnou se mít na co těšit - buch! Zas přijde něco, co člověk nečekal... a zas to začne od začátku. V roce 55 jsem začala chodit do první třídy. Napřed v Ústí nad Labem - na Klíši a pak jsme se přestěhovali do Prahy a já chodila ve Vršovicích do Pavilonů. Když jsem pak po létech viděla film "Obecná škola" a pavilony na Bohdalci, tekly mi slzy.
Měli jsme paní učitelku Žáčkovou,
která byla hrozně hodná, a když mě lapla s knížkou pod lavicí, tak na mě
neřvala a ani to nikde nežalovala. A když to vypadalo, že se nenaučím
psát, napsala na tabuli velikánské písmeno, já stála u tý tabule a ona mi vedla
ruku a donekonečna jsme to projížděli - dokud jsem nebyla schopna to písmeno
napsat sama. Musela mít nervy jak špagáty, každej jinej by mě
zabil. Šlo hlavně o písmena S, L. K. Z a R.
O prázdninách pak byla Spartakiáda a bylo to moc hezký. Televize tenkrát ještě
nebyly, ale babička odebírala Květy a tam byly obrázky a do kin šly hity
jako Florenc 13,30 s Bekem. Josef Bek byl idolem ženských srdcí. Taky
jsem byla s babičkou na opeře "Prodaná nevěsta" a byla jsem
nadšená. Pak jsem si pořád prozpěvovala, že "To pivečko je boží dar",
což budilo nežádoucí pozornost.
Jinak mi ta léta přišla krásná - dnes chápu, že spoustě lidí ne - ale babička
měla kočku, která s námi chodila jak pejsek a měla koťátka. Ta kočka se
jmenovala Micka. Všecky babiččiny kočky byly Micky. Nakonec ji zakousl pes
místního myslivce, když na nás čekala na zídce plotu. Myslela jsem, to to
nepřežiju.
ZŠ jsem ukončila v roce 63 a pak jsem šla na střední ekonomickou školu - do
třídy, kam chodila i Deeres. No, musím podotknout, že jsem nikdy nebyla žádné
eso, spíš horší průměr, přičemž potíže mi dělaly hlavně předměty, o kterých se
přepokládalo, že mě budou v budoucnu živit - jako třeba účetnictví (taky, že mě
nikdy neživilo). Maturovali jsme (nebyla to jen dívčí třída, měli jsme tam
čtyři kluky) v roce 1967.
Byla to krásná doba, mohlo se
cestovat, vycházely bezvadný knížky a časopisy, probíhala tzv. ekonomická
reforma - tenkrát se tolik nekradlo, jako teď, vznikla spousta divadel a
nových hudebních skupin, přicházela spousta zpěváků a zpívaly se a hrály krásné
písničky a budoucnost se zdála růžová a vypadala krásně. Daly se koupit
anglické a italské kozačky a banlonové svetry, což byla největší móda. Nojo,
ale nesměli jste mít nohu jednačtyřicítku a stopět cenťáků přes prsa.
Když se dívám na své tehdejší
fotky, tak jsem podle dnešních parametrů byla skoro sexbomba - ale bohužel...v
módě byla Twiggy. A ta měla prsa po tatínkovi - pokud vůbec nějaká měla.
Nosily se roláky a dlouhé korále a
začaly minisukně. A tancoval se postupně-charleston, twist a holandsko.
Moje první místo bylo v Ústředním loutkovém divadle, kde jsem dělala pokladní -
teda ne tu, co prodává lístky, ale tu, co vyplácí výplaty. Patřilo k nám
ještě divadlo Sluníčko a kancelář byla ve Všehrdový. Když někdo ze zaměstnanců
potřeboval nějaký papír nebo potvrzení, musel tramvají do tý Všehrdový - a
lístek se mu proplácel. Což bylo o nervy - každou dekádu jsem měla na stole
štos jízdenek po šedesáti halířích - ať jsem ty lístky počítala třeba stokrát,
nikdy jsem se nedopočítala stejného výsledku. Tak jsem to nakonec po dvou
hodinách počítání vzdala a celkový počet jsem odhadla, vynásobila a zapsala do
knihy - a modlila se, aby mě nezavřeli.
V červnu osmašedesát jsem odjela do Londýna, kde jsem dělala au-pair.
Vyběhala jsem si to sama. Šla jsem se prostě na britské velvyslanectví zeptat,
ti mě odkázali na jejich Kulturní středisko v Jungmannce - kde mi dali seznam
organizací, které to zařizují. Napsala jsem asi deseti, odpověděli mi tři, z
čehož se mi jedna líbila nejvíc - protože ty lidi měli dvě holčičky, rybičku a
psa. Byli to moc príma lidi a byla jsem u nich šťastná.
A pak to najednou skončilo - přesně jak v osmatřicátým, když sem vtrhli Němci.
Tentokrát to byli Rusáci. Pravda, nestříleli na potkání a nepopravovali,
a mohlo se mluvit česky. Ale z těch tanků jsme neměli zrovna dobrý pocit.
Okupanti jsou prostě okupanti – i kdyby byli zlatý.
Tím to všechno skončilo, a už nikdy nebylo nic jako dřív. Teď to vypadá, že se,
přese všechno tunelování a rozkrádání, zase začíná tahle země vylízávat ze
všech průšvihů, takže se strachem očekávám, kdo sem vtrhne teď.
No, snad mě klepne dřív, než k tomu
dojde...
VAŠE –
ALE
VY PŘECE VÍTE, KDO…
|