 Je mi 48 let, jsem už pět let vdova, a mám tři děti. Dvě děti jsou dospělé, syn 25 a dcera 23, ti si žijí už své životy. Doma zůstal můj nejmladší syn, devatenáctiletý Kája. Je to fajn kluk, dobře se učí, pomáhá mi – nemůžu si na něj v tomto stěžovat. Je dost samotářský a citlivý. A v tom je asi problém. Protože - kdykoli jsem se nějak zmínila o tom, že bych si našla nějakého dalšího partnera, tak je smutný a snaží se mi to nějak rozmlouvat.
Když tu třeba mám nějakou známou a
povídáme si, on je sice ve svém pokoji, ale všechno slyší. Takže ví… Myslím si,
že mě chce mít jen pro sebe, že chce, abych prostě už byla sama, zůstala jen s
ním.
Jednou jsem měla doma nějakého
řemeslníka, se kterým jsem si dobře povídala, a on mne pak pozval na kávu. Nic z toho nebylo, bylo to jen takové příjemné posezení a popovídání, ale Kája
mi pak druhý den přednášel, že se diví, jak se můžu takhle zahazovat, když jsem
lékařka a to byl jen řemeslník. Že si zasloužím někoho rovnocenného atd. A že prý
musím mít dost lidí v práci, tak proč ještě hledat někoho dalšího. Tím mne
dost odepsal.
Na to jsem mu řekla, že on bude mít
taky svůj život, svou práci, svou rodinu, a nebude potřebovat mít stále „maminku za
zadkem“. Od té doby o tom nemluvíme, ale je to mezi námi. Je pravda, že ho
ještě čeká dlouhé studium, ale já přeci nejsem jen to „hnízdo“, které má on
provždy zajištěno.
Nechci mu nijak ublížit, ale ani já
nechci být už jen sama. Současně nechci vyprovokovat nějaké hádky,
nepříjemnosti, nechci mu ublížit.
Máte
někdo podobnou zkušenost?
Máte
pro mě nějakou schůdnou radu?
MARTINA
|
