Nejjednodušší by bylo přejít na jinou školu. Možná ne tak "prestižní", ale lidskou. Už tak je to fyzická řehole, tak proč ještě mladou dušičku týrat psychicky ?
Každý vrcholový sport nebo i balet je nesmírná dřina. Je v tom zapojená celá rodina, tak proč prožívat život ve stresu, když by to jinde šlo v pohodě a působilo to všem radost ?

To je těžká volba… Umělecký svět není žádné ňuňu prostředí, byť to tak zvenku může vypadat. Pokud dcera chce být v baletu špička, je i tento přístup součást průpravy, se kterou se musí porvat, rozhodně to nemůže být jen o radosti a bavení se. Většinou to ti učitelé dělají záměrně, protože tím simulují skutečné prostředí, se kterým se pak bude jako profesionální tanečnice potýkat. Tak je začnou deptat a až brutálně stavět do latě, aby pochopili tu věčnou soutěživost a řevnivost tohoto oboru, do kterého vstupují a začali se s tím rvát nebo se na to vykašlali. Doporučuju se podívat na film Tanečník (2016) o Sergeji Poluninovi, ta člověčí daň zaplacená za to, že je někdo špička v oboru, je obrovská, a ne každý ji zaplatit chce.
Pro kamarádku to bude těžké tohle si srovnat v hlavě – je milující matka a "trápení" svého dítěte bude vnímat a chtít ji ochraňovat, což půjde proti sobě (pokud bude dcera chtít tancovat profi). Třeba by jí pomohlo s někým o tom mluvit – najít si třeba psychologa, se kterým může zpracovávat téma, jak to ustát jako rodič. A třeba se taky rozhodnou, že dosť boľo, že tohle nechtějí a bude to jen koníček pro radost:-).

Je to težké radit, ale asi bych tam být maminkou zašla. Jen tak, prostě se chci na dceru zeptat. Rozhodně by alespon zjistila pohled učitelky s kterým by už potom mohla rozhodnout jak dál.

Já vím, že jsou na světě potřeba i baletky, ale jejich život opravdu není procházka růžovým sadem. Měli jsme v příbuzenstvu dva tanečníky (balet). Oba tančili v Brněnském divadle. Ona ani děti nechtěla, protože by to pro ni znamenalo konec kariéry. On zas brzy začal mít problémy s klouby. V 35ti byli oba v důchodu, s podlomeným zdravím. Neznamenalo to ovšem, že už nemuseli pracovat. Ona pak dělala uvaděčku a šatnářku v divadle, a on sehnal práci po zaučení jako soustružník.
K čemu jim byla všechna ta dřina a odříkání ? Pro tu chvíli slávy a lesku, a rivality mezi ostatními tanečníky ?

..... asi změnit školu a bude zase dobře a balet bude stále milovat.

Balet je možný dělat jako hobby, ani člověk nemusí bejt kdovíjak nadanej. Pak je jednoznačným řešením změna školy za zařízení, kde je pohoda, jsou takový. A nebo se chce dotyčná baletem živit a bejt úspěšná. Potom to znamená, a je to tak na celým světě, projít si peklem - bohužel. Je to ještě vo něco víc pekla než nějakej vrcholovej sport, protože třeba v tenise jsi jeden rok na špici, druhej už zase ne a šance je furt stejná i pro vostatní - záleží jen na výkonech. Ale v umění, tam se nepočítá na sety a gamy, tam se pracně buduje postavení a pak se to dobytý postavení hájí, dokud klouby držej. Kdyby mi moje dítě řeklo, že se chce živit baletem, rozmluvil bych mu to. Kdyby si to nenechalo rozmluvit, asi bych se musel smířit s tím, že bude trpět. Jsem rád, že jsem nic takovýho nemusel zažít.