 Asi bych potřebovala radu, ale snad i to, že můžu někomu napsat, jen tak anonymně, mi pomůže... Je mi šestadvacet a jsem
úřednice. Mám gympl. Před čtyřmi roky jsem poznala Pavla, byl v druhém
ročníku na medicíně. Byl neuvěřitelně chytrý, studoval téměř se samýma jedničkama.
No, musím říct, byla to láska na první pohled. Já v té době už přemýšlela,
že se od mámy odstěhuju, vydělávala jsem dost, cítila jsem se soběstačná. A tak jsme s Pavlem začali hledat
pronájmy.
On studoval, ale
já měla dost, nevadilo mi platit celý nájem. Sem tam jsme šli na večeři, a to
zas platil on. Stejně bych se cítila divně, on studuje a já plně vydělávám. A
tak uplynul další rok. Já se starala o domácnost, on studoval. Já neviděla,
neslyšela. I když musím přiznat, že přes občasné hádky jsme spokojení byli. A
uběhl další rok. Pavlovy potřeby trochu stouply. Jak se blížil čas dostudování,
a tedy i blízkost titulování ho „pane doktore“, začal už se tak i chovat. A já
se starala, já platila a doufala. Samozřejmě, že jsem se ozvala, ale on se hned
naštval, vyhrožoval, že se tedy odstěhuje, že žádnou almužnu ode mne
nepotřebuje. Když jsem se přímo zeptala, jak si představuje budoucnost,
rozpovídal se jen o svých plánech v profesi, o své kariéře.
Napřed si musí
udělat jméno, musí mít jistotu, jisté místo, jistý plat. Povídal, co a jak bude
následovat, ale nakonec dodal, že to je
pro něj moc důležité, aby se pak on mohl starat o mě, tak jako já doposud o
něj. To bylo přesně to, co jsem chtěla slyšet, a tak několik dalších měsíců
bylo zas jak procházka růžovou zahradou.
Čtvrt roku před jeho
promocí se mi zhroutil svět.. Že mi člověk, se kterým jsem tak dlouho žila,
připraví takové zklamání. A to jsem si myslela, že ho dobře znám. Já vážně
věřila, že tak, jak to mezi námi je, to bude věčně. Přišel normálně domů a po
večeři mi řekl, že si musíme promluvit. A já celá natěšená čekala, že mě požádá
o ruku. Bože, jak jsem byla slepá.
Celkem jasně mi
řekl, že je čestný člověk, že je proti jeho morálním principům někoho klamat.
Už tři měsíce se schází s jednou kolegyní. Je to také doktorka (jako on,
zdůraznil), a tak jsou si nejenom citově, ale i inteligenčně blízcí. A vzhledem
k tomu, že teď by chtěl, aby jejich přátelství pokročilo o stupeň výš,
cítí povinnost mě o tom informovat. Není typ člověka, co někoho podvádí. Prostě
si jsou blízcí tak, jak se mnou si nikdy nebyl, a to jsou teprve na začátku.
A pak si sbalil
pár věcí a odešel. A já tam zůstala sedět, sama, v tichu a opuštěná. Jsem
opuštěná víc, než jsem si kdy představovala, že je to možné. Jak to řeknu mámě?
Co budu dělat dál? Přiznám se, že jsem měla ty nejhorší nápady, ale to je už za
mnou. Jen jsem teď úplně prázdná, bezradná a bezmocná. Pavel je šťastně ženatý
a já už asi zůstanu sama.
MONIKA
|
