Jako jsem se v Turecku soustředila na nádherné mramorové komůrky úlevy, tak  jsem se nyní soustředila na lidi, na tamější lidičky. Snad proto, že je jich tam tolik...  V Pekingu, v Šanghaji, ve městě, které je půdorysně veliké jako celé Čechy - což našemu průvodci připadlo velice komické. 

     Zpočátku nás fascinovaly už jen ty jejich kaligrafické nápisy, které byly také všude a pro nás tolik nezvyklé a tak nádherné. Fotili jsme proto jako o život. Pak jsme se vrátili zpátky na zem. Tak nečekejte písmo o turistických atrakcích, notoricky známých, o těch psát nebudu. Jen o Číňanech. Obyčejní Číňánkové byli absolutně úplně všude; však jsou malí, tak se vejdou.

     A viděli jsme je. Mladé Číňanky, které jsou moc pěkné, moderně ustrojené, sebevědomé. S klukama a potažmo celou mužskou populací už je to horší, ti už tak atraktivní nejsou. Ale třeba obézního domorodce jsme tam neviděli. Ono se po rýži těžko příliš ztloustne, ale jsou i velmi bohatí Čínané, kteří nás míjeli v luxusních autech a ti byli taky šlank. Co se samotné dopravy dotýče, buďto tam máte nové krásné auto (z Japonska nebo Německa, sem tam Francie a pozor - i z ČR) nebo jezdíte taxíkem, protože ty tam jsou velmi levné. Zbytek jezdí na mopedech nebo v rikšách (klikni si).

     Vidět dámu, jak jede v kloboučku, apartních šatech a lodičkách na mopedu, není nic mimořádného. Ovšem mimořádným zážitkem se stává přejít přes ulici; oni nějak neberou barvy vážně, to jsme se museli taky vbrzku doučit, jinak bychom buď nepřežili, nebo museli zůstat sedět v hotelu. Jen si to představte:  masu lidí, jak se začne valit přes silnici, malí, velcí, tlačící kolo, nesoucí přes ramena ty jejich váhy s ovocem a zeleninou (klikni si), telefonující, brebentící, gestikulující - a to všechno (včetně turistů) se proplétá a uskakuje před auty. Ale nakonec se do hotelu ve zdraví vrátíte, však oni jsou zvyklí a jezdí pomalu. Neviděli jsme tam za celý náš pobyt ani jednu nehodu.

         Pro personál hotelů jsou extra vybíraní jedinci,  úsměvní a plynule hovořící minimálně anglicky.  Tam nebyl problém, ale mimo hotel, snad kromě strážnice a celnice, se prostě nedomluvíte. V krámečcích prodávají úplně všichni, celé rodiny, střídají se větší děti, rodiče i bezzubá babka. Jsou milí a ochotní, ale nerozumí. Chtěly jsme s Ivou koupit cigára s modrým filtrem - nakonec jsme v zoufalství urvaly kus modrého časopisu, omotaly jej kolem normálního filtru, nic, nic.

     Až v jedné trafičce jsme se domluvily (mj. na ulicích je co ob krám prodejna cigaret, kouří tam snad i patníky). Posadli nás na stoličky před krámečkem,  paní se na nás usmívala, pán sedl na kolo a jel do skládku pro kýžený tovar. A tak jsme seděly na pekingské ulici mezi domorodci (klikni si) a pozorovaly cvrkot. 

   Kolem plynul dav, rodiče na procházce s jediným povoleným dítětem, hýčkaným a opečovávaným, paní s malý pejskem (jsou povoleni jen malí asi do 60 cm v kohoutku), pán s otřískaným kolem, uhlíř, s přímo umělecky tvarovanými briketami.  

         Obyčejní lidičkové byli milí, prostí, usměvaví. Personál v hospůdce mimo turistickou trasu, kam jsme šly poslední den na večeři, si nás chodil na etapy prohlížet a - všichni se stále jen usmívali. Na ulicích, všude. Trochu protivní byli pouliční prodavači, jeden mi málem ramínkem vyrazil  oko - zřejmě mi chtěl prodat šaty. A představte si - prodává se tam na ulici úplně všechno - papíroví draci, užovky, trika, terakotoví vojáci, cigarety, špízy s mořskými koníky, vlaječky... cokoliv si vzpomenete (klikni si).

           Byli jme se podívat i na to, jak bydlí řadový Číňan. Malý dvorek, obklopený zástavbou z kuchyně, ložince a obýváku (místnost s několika málo kusy nábytku, tyčí na šaty, oltáříčkem a obrázkem Maa ...) a místností pro živnost - ten náš maloval a psal kaligrafii na zakázku. Uprostřed dvorku strom a kytky, proutěná křesílka a podával se čaj. Pohoda.