Pak jsem vyjela na hlavní tah Vimperk - Prachatice a zabočila na Lažiště. Další zastávkou byla bývalá obec Sedlmín. Mnoho tu z ní nezbylo, ale i tak je tu krásně, mít více času, šla bych až k Zábrdské skále. Na strmém svahu pilně pracovaly živé sekačky, ušetří mnoho práce a pohonných hmot. Myslím tím samozřejmě ovce a kozy. Vůbec je prima, že se do šumavské krajiny ve větší míře vrátilo pastevectví a chov dobytka. 

Z bývalých obcí jsem navštívila i Cudrovice. Tady už nezbylo vůbec nic, místo, kde stával hřbitov a kostel, je však pietně upraveno. Je odtud blízko na hrad Hus a malebné údolí Blanice. 

Kolem zchátralého Blanického mlýna jsem měla v úmyslu pokračovat už domů. Ale pak mi to nedalo a ještě jsem navštívila tři krásná místa - Arnoštov, Křišťanov, Zbytiny, se zajížďkou do Koryta. Krajina tady má už jiný ráz, ač bylo září, svítilo sluníčko, vítr byl studený a štípal do tváří. 

I dnes, v době technických vymožeností, tu není lehký život, jaké to asi bývalo kdysi, to už by nikdo asi zkoušet nechtěl. Z digitálních školních kronik obcí Koryto a Miletínky jsem vyčetla osudy učitelů, kteří sem po válce byli umístěni a bylo to čtení neveselé. Panovaly zde tristní poměry co se týče stavu školních budov, národnostního složení žactva, zájmu o vzdělání vlastních potomků ze strany rodičů. K tomu tlak ze strany nadřízených složek.

Když jsem četla zážitky tehdejších kantorů, běhal mi mráz po zádech. Kolem zchátralé budovy školy tekl proud močůvky, negramotní reemigranti z Rumunska, kteří sem přišli po válce, nestáli o vzdělání dětí, věřili dokonce na pověry a strašidla. Když se jim zde znelíbilo, odešli na Slovensko, a škola se uzavřela. Za pár měsíců zjistili, že nikde nelétají pečení holubi do úst, a zase byli zpátky na Šumavě. Vysídlené domy po německém obyvatelstvu jim často sloužili jako zdroj stavebního materiálu. Naproti tomu učitelé dělali mnoho neplacené práce při zvelebení školní budovy, úpravě školní zahrady.