Dnešní výlet jsem nazvala výletem za Jiřinou Jiráskovou, ale jak se nakonec ukázalo, byl daleko obsáhlejší. Jiřina Jirásková patřila k vynikajícím českým herečkám a není ji tedy třeba zvlášť představovat. Možná slovo patřila by bylo výstižnější v přítomném čase, protože filmy, ve kterých excelovala, se hrají a budou hrát stále.

Jejím prvním manželem byl Jiří Pleskot, druhým životním partnerem byl režisér Zdeněk Podskalský. Pan Podskalský byl rodákem z jihočeských Malenic, obce ležící na řece Volyňce.

Moje maminka se s režisérem Podskalským setkala někdy kolem r. 1969 či 1970, kdy se u nás v obci natáčela epizoda Ach ta vojna z cyklu Bejvávalo. Tehdy požádal režisér moji maminku o pár laskavostí potřebných k natáčení. Když natáčení skončilo, dostala maminka zbytek polévky z vojenského kotle, prý pro čuníka. Asi za hodinu ale přiběhl pan režisér celý nešťastný - scéna se prý musí přetočit a nutně potřebují alespoň malý zbytek polévky pro paní Bohdalovou; a snad už ji maminka nevylila, jinak prý by musela mít paní Jiřinka tu od prasete z koryta. No nevím, jak by se paní Bohdalové líbilo jíst to, co štětináč nestačil pozřít. Naštěstí na kamnech stál hrnec s dosud nedotčenou polévkou. Tolik malá vzpomínka.

Už dlouho jsem měla v plánu se do Malenic podívat, je to hezký kout na rozhraní dvou jihočeských okresů, strakonického a prachatického. Bývalo to jedno z míst, kde ze Šumavské střely vystupovali milovníci přírody a pěší turistiky. To se ještě spávalo hojně pod širákem. Šumavská střela se říkávalo za mého mládí motoráčku supějícímu na trase Strakonice - Vimperk - Volary. Resp. se jedná o trať se začátkem v Březnici. Věděla jsem, že na hřbitově je pochovaný i pan Pleskot se svojí druhou manželkou, paní Olgou Čuříkovou, svého času populární hlasatelkou (mj. uváděla  i Vlaštovku, televizní pořad pro děti).

A tak jsem do Malenic vyrazila, a že se výlet protáhne až do pozdního odpoledne, jsem v té chvíli netušila. Vila po paní Jiráskové stojí u řeky, v roce 2002 ji ošklivě poničily záplavy. Já jsem však vilu nefotila a vyrazila ke hřbitovu.

Na malenickém hřbitově stojí hroby zmiňovaných párů v těsné blízkosti, u zdi kostela jsem objevila ještě hrob s bustou architekta Josefa Zítka. Tento rodák z Prahy zde nalezl místo posledního odpočinku. Ač se narodil i zemřel v Praze, ke konci života trávil čas na nedalekém lčovickém zámku, a proto měl k Malenicím blízko. Kromě všeobecně známých objektů navrhl i budovu školy v Zálezlech, vesnicí kousek od Malenic, kam jsem pokračovala.

Krajina se v těchto místech mění, je kopcovitá a je tu prostě krásně. V Libotyni jsou krásná stavení, je na nich rukopis jihočeského rodáka Jakuba Bursy. O něm by se dal napsat samostatný článek. Nejlíbeznější je památkově chráněná budova bývalé kovárny.

Na jejím zápraží stála položená vzduchovka. V duchu jsem si s velkou dávkou nadsázky řekla, jestli ji majitel nepoužívá na otravné turisty, fotografující jeho objekt, to bych měla smůlu. (Mimochodem, už jsem ránu vzduchovkou do ruky  kdysi zažila, nebylo to nic , co bych si chtěla zopakovat.)  U vedlejší chalupy s Bursovým rukopisem byli majitelé velmi přívětiví, po mém zdvořilém požádání, zda mohu fotit, rádi souhlasili. Ze zkušeností mohu napsat, že často bývají lidé právem pyšní na to, co vlastní rukou opravili a dovedli ke kráse, a nevadí jim, že si někdo fotografuje jejich dům.

Naopak u objektů, kde vládne nepořádek a chaos, často bývají ohromné cedule se zákazem vstupu, a obrovští hafani střeží okolí objektu. To je ale výsostné právo každého. Po Libotyni jsem vyjela na Lštění. Byla jsem tu asi před 5 lety a tehdy mi učaroval nádherný výhled od kostela do vnitrozemí. Ze Lštění je to kousek k rozhledně na Mařském vrchu. Půl kilometru pod rozhlednou je malé parkoviště, cesta na rozhlednu trvá chvilku.

Přede mnou šlapal mladý zamilovaný pár, na ochozu u rozhledny si dělali mladí lidé selfíčka. Protože jsem jim nechtěla kazit jejich líbací náladu, po pár záběrech jsem sestoupila dolů. Ať se mládí vydovádí…