Jako malou mne vodívala babička po Praze a vyprávěla mi nejrozličnější zajímavosti. A tak v hodinách, kdy (jako jedináček velmi zaměstnaných rodičů) jsem byla často sama - stávala jsem se v duchu prostou dívkou, dámou měšťanskou či šlechtičnou. Podle doby, o které mi babička vyprávěla. Vzpomínám na záchvěv hrůzy, když jsem zírala na černý pařát, visící na řetězu v jednom kostele.

Jeden z historicky nejvýznamnějších pražských kostelů stojí při ulici Malé Štupartské a Jakubské. Nevšedním kulturním zážitkem je prohlídka impozantního interiéru s výtvarnými díly předních barokních mistrů. Svatostánek je též proslulý historickými varhanami, vynikající akustikou a od toho se odvíjejícími pravidelnými koncerty chrámové hudby.

Po požáru starší stavby, zbudované asi po roce 1232, byl kostel nově vystavěn v letech 1319-1374.

Další požáry se datují k letům 1596 a 1689. Dnes má kostel sv. Jakuba Většího tři věže. Při presbytáři a severní boční lodi je kvadratická hodinová věž.

Kryje jí cibulovitá báň a svojí výškou 60,5 m je nejvyšší. V současnosti je nepřístupná. 

Za vlády českého krále Václava I. zasáhla Prahu vlna zbožnosti, ženoucí se celou křesťanskou Evropou. Současně vznikala nová společenská vrstva – měšťanstvo. K němu se uchylovaly nově vzniklé církevní řády, tzv. mendikanti (žebravé řády). Mohly se plně spolehnout na život z darů šlechty a bohatých měšťanů.

Začala s tím sv. Anežka, založením kláštera klarisek na Františku. S klariskami pronikla do Prahy i moderní evropská kultura – mj. např. gotická architektura.

Po příkladu sv. Anežky povolal její bratr, český král Václav I., do Prahy další žebravý řád – menší bratry (minority). O Václavově náklonnosti k minoritům svědčí poloha a rozměry plánované výstavby jejich kláštera. Byl umístěn na důležité křižovatce - v těsné blízkosti hlavního pražského tržiště (současné Staroměstské náměstí), pár kroků východně ode dvora cizích kupců (ungelt). Kousek severněji se usadil cech řezníků a zbudoval zde masné krámy (strženy v 19. století, dnešní ulice Masná).

O významu tohoto místa lokality svědčí i to, že v ulici Štupartské zřídil své sídlo Jan Lucemburský. Základní kámen nového kostela byl položen roku 1232, přičemž nejprve musel být stržen starší přemyslovský kostelík sv. Jakuba. Zasvěcení nového klášterního kostela bylo zachováno.

V roce 1244 byl dokončen I klášter. Z tohoto období se dodnes zachovaly cenné raně gotické žebrové klenby ve sklepích budovy střední průmyslové školy sdělovací techniky. Mj. klášter zmiňuje i Zbraslavská kronika, která uvádí, že 7. února 1311 se v refektáři kláštera konala hostina na počest korunovace českého krále Jana Lucemburského.

V roce 1316 postihl klášter ničivý požár. O obnovu se postaral Jan Lucemburský se svou ženou Eliškou Přemyslovnou. Díky pozadí svého příchodu, spojeného s královým povoláním, se minorité v Čechách od počátku těšili velké popularitě mezi aristokracií. Ve středověkém prostředí, kdy život po smrti hrál zásadní roli, si šlechta budovala hrobky, někdy i sídla v klášterech, a štědře je sponzorovala. Po dostavění se tedy nový kostel stal jedním z největších a nejvyšších pražských kostelům spolu s katedrálou sv. Víta a rozestavěným kostelem Panny Marie Sněžné.

Během husitských válek zůstal tento klášterní kostel díky blízkosti cechu řezníků, který klášter bránil, vesměs nepoškozený. I tak však zpustl a musel být obnoven. Za Rudolfa II. byl kostel nově vyzdoben, přibylo 15 oltářů a stěny hlavní lodě byly vyzdobeny erby (analogie v chóru katedrály sv. Víta).  Zanedlouho však musel klášter čelit dalšímu nebezpečí - vpádu pasovských v roce 1611. I tentokrát byl klášter zachráněn řezníky.

Ulice, která spojuje Dlouhou třídu s ulicí Rybnou, patří mezi nejstarší v Praze. Od řezníků - masařů, kteří zde nabízeli své zboží, získala přilehlá ulice název Masný trh, asi v polovině 19. století říkalo se zde U masných krámů, od roku 1870 platí pojmenování Masná.

Od roku 1359 měli řezníci svůj vlastní cech, jenž je řadil mezi nejváženější řemesla. Privilegia staroměstských řezníků potvrzovali postupně Jan Lucenburský, Karel IV. a Václav IV.

Jako na Novém Městě seskupovali se řezníci kolem kostela sv. Lazara, jenž stával na rohu Lazarské a Spálené ulice, tak i zde, na Starém Městě, považovali řezníci za svůj kostel kostel sv. Jakuba. Pamětní deska v chrámu je důkazem statečnosti řezníků, kteří kostel několikrát zachránili před zničením.