Najednou jsem "musela" na pár dnů do New Yorku. Ne, nemohlo to počkat, takže fofrem zařídit vše potřebné. A jak to tak bývá, a asi se vším, pokud to někde nespadne, tak se na to víceméně kašle. Měla jsem stolní počítač, notebook, telefon.Poměrně běžná výbava běžného psavce. Jenže se to, zcela přirozeně, občas nějak porouchá, abych mluvila slušně. A to se mi, poměrně kompletně, stalo před cca týdnem. Zahájil to ten stolní...
No, taky jsem nechala pejska kastrovat, a kontrola teď připadla na den odletu. Respektive obráceně :-). O tom, že jsem už asi měsíc nachcípaná, jsem občas někde něco taky utrusila, ale oproti jiným jsem to zvládala celkem dobře... Až v posledním týdnu (zase před tím odletem, o kterém jsem zatím neměla ani ánunk) se mi to zhoršila a byla mi vnucena další ATB. S připomenutím, že mi říkali, že holt jsem už na věky kolonizovaná...
Naštěstí jsem nemusela nic moc balit, jen doklady, vzít a fofrem jen zkontrolovat laptop... A do kloaky: je v háji! Ano, byl, takže jsem jen napsala kudlu na příští den, s tím, že po příletu sednu k tamějšímu PC a pohoda. Nevím, jestli mám ty průsery spojit, nebo to řadit tak, jak to šlo? Ale vezmu to tak, jak na mne stříleli - bylo to jak na paintballu. Jenže místo od barev jsem byla od průserů...
Psa jsem v pořádku předala své drahé kamarádce; kamarádku i jejího manžela má rád, stejně jako jejich hodnou fenečku Cyndušku. Podle obdržených zpráv pacholek využívá kamarádčiny dobroty neurekom: jako své výsostné lože si vyhradil její polštářek pod hlavu. No, doufám, že toho zpovykance včas usměrní...
A začal rej mých zmatků: do taxíku (přijel hned a tak já předávala pesa a jeho tašku a pelech, přes rameno tašku s laptopem, na záda baťůžek s doklady atd.) jsem vlezla a hned zas vylezla, neb jsem si uvědomila, že jsem nezamkla byt. "Tak promiňte, hned jsem zpět". Zamknout a zas do taxíku. Ještě než jsem tam vlezla, tak mi ten hodný mládenec říkal cenu jízdy z Jižního Města na letiště - maximálně 360 Kč, a já si uvědomila, že nemám s sebou český peníze. A znovu "Tak promiňte, hned jsem zpět." Konečně jsme se odpíchli a za chvíli jsem byla na Havláku.
Odbavení jsem zvládla pohodově, pak jen na to "prosvícení". V rámu jsem cinkala, byly to klíče v mé kapse. Takže vyndat, extra škatulka a znovu. Fofrem jsem z těch větších škatulí pobrala bundu, tašky, notebook a protože to měla za chvilku letět, klus dál... Pochod přes celý letiště do svého gejtu, kde jsem se konečně usadila - ano, za půl hodiny na palubu, tak super. Ale pendrek super, zjistila jsem, že jsem, nejspíš cestou sem, potratila jednu důležitou legitimaci.... Nervy? Ty jsem už neměla. Tak rychle zpět, dívat se po zemi, jestli tam někde čirou náhodou leží ta legitka. Neležela.
A kterým vstupem jsem tam asi vcházela? To už na mne ale volala jedna ta "tamější olivrejovaná pracovnice": "Paní, to jsem ráda, že jste se vrátila, tady jsou ty klíče, co jste tu nechala..." Děs. Já vůbec nevěděla, že jsem je tam nechala... No, pak se podívala ještě pod ten pás, kde ležela vypadlá ta legitimace... Uznejte, že to byla neuvěřitelná klika?
A plno dalšího, co se na mne vždy nabalí. Já jsem prostě magnet na průůůůsery, to se jinak nedá napsat! Ale - musím přiznat, že jsem byla z toho, že nemůžu kudlit, psát na kudlu, být s vámi - musím přiznat, že mne to děsně štvalo. Jo, tak začnu: v první řadě počasím. Je tu hezky, ale tak, jako v Čechách tak před týdnem. Počasí se vybičuje na pozitivních pět a padla...
