Psal se prosinec 1992 a mne pracovní povinnosti přivedly do odlehlých šumavských končin. Stavební firma s celorepublikovou působností, u které jsem tehdy pracovala, neměla v polistopadové době o zakázky nouzi a nové objekty rostly jako houby po dešti. Všichni si tehdy slibovali, že lidé (léta zvyklí na uzavřené pohraniční pásmo) budou chtít po otevření hranic oboustranně cestovat.

Češi do Německa, Němci k nám. A k tomu bylo, krom jiného, zapotřebí právě nových penzionů a horských chat. Jedna taková stavba penzionu byla i nedaleko Kašperských Hor. 

Dostat se v zimě do tohoto místa se rovnalo adrenalinovému zážitku. V létě se jelo z Kašperských hor do Amálina údolí a pak vzhůru na Kačerov, Červenou, Lídlovy Dvory, vše celkem bez problémů. V zimě, navzdory  sněhovým řetězům, se škodovka se šoférem a mnou smýkala, strach z pádu do hluboké strže pod námi mne doslova přikoval do sedadla, a já na sedadle spolujezdce nechtěně brzdila nohou. 

Tímto gestem jsem vyloudila nemalý úsměv na tváři kolegy, stavbyvedoucího. Často byla cesta zcela neprůjezdná a  my byli nuceni volit delší, ale  bezpečnější cestu přes Rejštejn, údolím Losenice.

Při první cestě z Rejštejna jsem byla jako v Jiříkově vidění. Zde se objevil jiný svět, tolik odlišný od reality vzdálené jen několik kilometrů opodál.  Vše v těchto místech ještě v devadesátých letech, téměř padesát let po válce,  vypadalo jako z filmu pro pamětníky. Polorozbořené stavby tu stály ve vzájemné symbióze s přírodou, která byla prakticky nedotčena lidskou rukou. Vládlo tu ticho, které by se dalo krájet.

 První objekt mého zájmu přišel brzy za Rejštenem - obrovská Watzlawickova továrna s německým  nápisem, který věštil, že se zde vyráběla kolečka k dětským kočárkům.