Během našeho cestování po Etiopii projevily dvě třetiny naší výpravy - tedy manželka Joanne a naše mladší holka Mary - přání, podniknout několikadenní trek v divokých Simien Mountains. Moje chabé námitky, že na takovou akci nemáme výstroj, ignorovaly a protože jsem byl přehlasován, musel jsem se podřídit.

Do městečka Debark jsme dojeli z příjemného, historického a hezkého Gondaru typickým etiopským minibusem celkem bez problémů. To znamená, namačkaní jako sardinky. Do minibusů, ve kterých jsou normálně sedadla pro 7 lidí narvou vynalézaví domorodci sedadel 15 a když už je těch sedadel tolik, to by v tom byl čert, aby si na ně nesedlo 20 i více lidí, plus řidič a průvodčí. Debark je vlastně jen jediná prašná ulice s několika hotely a spoustou obchůdků. Celkově působí dojmem díry po granátech, ale na rozdíl od většiny etiopských měst je zde díky nedalekým horám občas možno zahlédnout i bledou tvář.

Naše pošetilé plány o tom, že si budeme moci vypůjčit výstroj na kempování a jet do hor autobusem, vzaly velice rychle za své. Do hor je možno jet jedině s průvodcem, který vše zařídí. Včetně nejrůznějších poplatků, výstroje i jídla. To ovšem za ceny hodně neetiopské. Nakonec jsme se dohodli s jedním mladým, chytrým a anglicky perfektně hovořícím mužem na 900 dolarech pro 3 lidi na 4 dny. To se nemusí zdát moc, ale za takové peníze můžete po Etiopii cestovat klidně dva týdny.

Ale zaplatili jsme a byli jsme naloženi do landroveru, kde už na nás čekali kromě řidiče a průvodce i kuchař a jeho pomocník. Bylo nám také řečeno, že se k nám v horách připojí i dva poháněči mul se svými zvířátky. A posledním členem výpravy byl “scout”. Velice vychrtlý, stále se usmívající pan se samopalem AK-47, kterému jsme hned začali říkat Mr. Kalašnikov. A v téhle sestavě jsme vyrazili do hor.

Cesta k bráně parku byla prašná a rozbitá, za branou parku ještě prašnější a rozbitější. Po asi dvouhodinové jízdě pokračoval řidič i kuchaři v cestě a zanechali nás i s průvodcem a pánem Kalašnikovem v oblaku prachu.