Letadlo z filipínské Manily mělo mohutné zpoždění a tak jsme s Joanne přiletěli na Borneo v půl čtvrté ráno. Paní z pasové kontroly v muslimském šátku vypadala značně rozespale, ale dokázala se usmát a dala nám do pasu povolení k pobytu na 3 měsíce.

Lístek na taxi bylo nutno zakoupit za 20 dolarů v předprodeji a pak už jsme ujížděli dobře osvětlenými i vyasfaltovanými ulicemi města Kóta Kinabalu ke svému cíli.

Po čtvrt hodině jsem zrovna říkal Joanne, že za 20 bucků se v jihovýchodní Asii cestuje taxíkem alespoň 2 hodiny, ale to už jsme byli na místě. A začali tušit, že tahle země nebude zrovna nejlevnější…

Náměstí zvané Australia Place, které nám doporučil průvodce Lonely Planet, bylo plné hotýlků a guesthousů pro backpackery, neboli nezávislé cestovatele. I ceny byly v rámci 15 dolarů „baťůžkářské“, ale pokoje vypadaly jako pověstná „díra ve zdi“, kterou můžete mít v Bangkoku či Manile za 5 dolarů. Bez koupelny, bez okna, jen s matrací na zemi. Rozespalí recepční navíc požadovali zálohu a plnou cenu i za první den.

Přesunuli jsme se tedy pořád ještě setmělým městem do jiné čtvrti a po cestě se snažili někde získat snídani. Spousta hospod vypadala ještě otevřená, ale jenom proto, že se tam uklízelo. Podle obrovského množství flašek od piva a whisky jsme pochopili, že to s možnosti získat alkohol nebude v muslimské Malajsii tak hrozné.

Zachránil nás známý nápis KFC, kde jsme zasedli a objednali snídani. Potom jsem opustil Joanne i zavazadla a vydal se znovu hledat ubytování. Štěstí se na mě usmálo hned za rohem, kde jsem v malém hotelu našel velice slušný pokoj s klimatizací, koupelnou, televizi a wifi – všechno za pouhých 25 dolarů. Recepční navíc nechtěl ani peníze za první den s tím, že už je ráno. Ha, říkám si, někdo bere baťůžkáře v okolí Australia Place pěkně na hůl!

Po zaslouženém spánku jsme se vydali na prohlídku Kóta Kinabalu. Tohle město se jmenovalo původně Jesselton, ale během 2. světové války změnilo několikrát majitele, a bylo vybombardováno a spáleno tak dokonale, že muselo být postaveno znovu. Nezávislá Malajsie ho pak přejmenovala podle nedaleké hory, která je nejvyšší v zemi. Překvapily nás moderní budovy, spousta aut a klimatizovaná nákupní střediska, která jsou snad všude.

Zaujaly mě místní ženy a dívky -muslimské šátky nosila jen asi třetina z nich, a i ty si libovaly ve velice těsných jeansech a tričkách, takže vypadaly docela k světu. Ty zbylé dvě třetiny si zřejmě daly za úkol rozhněvat Alláha ještě více, protože některé z nich měly minisukně tak miniaturní a výstřihy tak hluboké, že jsem musel dávat bacha, abych se za nimi neotáčel a nenarazil hlavou do sloupu…

Další dobrá věc na Malajsii je ta, že se zde používá stejná abeceda jakou známe my a všechna slova odvozena z angličtiny se píší foneticky. Takže autobus je bas a dálkový autobus bas ekspres. Taxi je taksi. Množné číslo se tvoří opakováním slova, takže když se slovo zub řekne gi, jsou zuby gigi. A zubař? No přece doktor gigi. Jazyk Bahasa je také velice poetický. Například slovo slunce je v překladu „oko dne“, tedy Mata Hari. Ano, nemýlíte se, jako jméno si ho vybrala světoznámá krasavice, později popravená coby špiónka.

Na večeři jsme vyrazili do jedné z obrovských restaurací s mořskými potvorami. Ty plavou v akváriích, a tak jen na nějakého toho humra, kraba, sépií, krevetu či jinou zrůdičku ukážete a oni vám ji vyloví a uvaří či usmaží. Dobré je to. I pivo je tam dobré, ale drahé. V baru na nábřeží stalo dokonce dvakrát víc než v Kanadě.

Na otázku: co zde tedy pijí alkoholici, mi dal odpověď malajský Liquer store. Pijí kořalku. Tvrdý alkohol je k maní z celého světa, je za rozumné ceny a místní rýžová pálenka zvaná arak, je přímo za babku. A povím vám - arak s colou, ledem a citronem docela ujde…

Na druhý den jsme si objednali a zaplatili opravdové dobrodružství - návštěvu vesnice lovců lebek.