Nedávno mě v Africe naprosto odzbrojil rozhovor Němce s Američanem. Němec se podivoval nad krátkou trvanlivostí pověstných amerických překližkových domů: „V Německu si tradičně staví dřevěné domy jen blázni, kteří tím chtějí vyjádřit nějaký svůj environmental statement.“

     Překvapilo mě to. Považovala jsem Němce za jeden z mimořádně uvědomělých národů v oblasti udržitelného přístupu k životu. V rozvojových zemích je problém ještě palčivější. Nějaký postoj k životnímu prostředí je to poslední, co by tu lidé chtěli stavět na odiv. Dům krom jiného slouží i jako prostředek k ohromení sousedů. Přístup „více je více” převládá napříč společenskými vrstvami. Obdiv k tradičním postupům a místním materiálům není na rozdíl od věcí dovezených z Číny na pořadu dne…

    Ostatně není divu, že v oblastech zmítaných přírodními katastrofami a válečnými konflikty, je beton stále symbolem trvanlivosti a luxusu. Lokální materiály většinou vyžadují pracnější údržbu nebo promyšlenou realizaci, na kterou bude dostatek času. A život se stává rychlejším všude… 

    Krásným příkladem budiž tožská oblast Koutammakou, kterou UNESCO zapsalo na seznam světového kulturního dědictví díky jedinečnému způsobu života tamějšího obyvatelstva a originálnímu způsobu stavění obydlí. Muži staví hliněné pevnůstky s propracovanou několika úrovňovou dispozicí. Každý centimetr krychlový má specifickou funkci prověřenou věky. Na zastavěné ploše necelých šestnácti metrů čtverečních žije celá rodina, slepice i kozy.

     Vaří se zde, pere i koupe, spí, suší se a skladuje sklizeň. Vše má svůj vlastní oddělený prostor. Taková pevnost se jmenuje dům tata. Pro muže je (bylo) postavit tatu otázkou prestiže. Kolik domů tata postaví, tolik může mít žen.

 Domy v tožské oblasti Koutammakou (foto: Michaela Solnická)

      Lidé ale od tradičních staveb upouštějí a stavějí z dovezených materiálů. Ti, kteří ochutnali pokrok a výhody moderního světa, jakými jsou vlnitý plech nebo betonové tvárnice, nedají na své nové obdélníkové krabice dopustit.

     Muž, který má na starost udržení této unikátní místní tradice, na otázku, proč nemá vlastní dům tata, odpovídá bez zaváhání. „Moderní dům nevyžaduje žádnou údržbu. Ušetřený čas můžu věnovat něčemu jinému.“ Usrkávaje už několikáté pivo připouští, že plechová střecha v krajině nenadělá velkou parádu. Musí ji přivézt z hlavního města (kam připluje z Jihoafrické republiky), v období horka je pod ní moc horko, v období deště protéká.