„Jsem jenom turista. Chci jen udělat nějaké fotky,“ to byly moje nacvičené odpovědi na všechny otázky místních lidí ve vesnici Bukit Duabelas (Dvanáct hor) na hranici stejnojmenného národního parku, nejmenšího na indonéském ostrově Sumatra. Články o návštěvách cizinců v této oblasti jasně varovaly: výzkumníci, novináři ani obyčejní šťouralové, ke kterým se řadím já, tu nejsou vítáni.

     Několik dní, které zde strávím, budu tedy vystupovat jako obyčejný turista, který se jaksi omylem dostal do džungle. Hned při mé první výpravě za místním kmenem Suku Anak Dalam se naštěstí ukáže, že s tím nebudu mít potíže. Po zboření několika můstků přes vodní toky, které protkávají prales, nesčetných pádech do proudu a po nekončícím opakování otázky „Je to ještě daleko?“ si už nikdo nemyslí, že jsem přijela v čemkoliv rýpat. A tak mi rozveselení domorodci začali líčit svůj život.

Život v tropickém lese

      Suku Anak Dalam neboli Orang Rimbo (Lidé z lesa) je původní kmen provincie Jambi a zároveň jeden z posledních sumaterských kmenů, jehož část stále žije nomádským způsobem života plně závislým na tropickém lese. Ze zhruba dvousettisícové komunity si však do dnešních dnů zachovalo tradiční způsob života jen patnáct set jedinců. Tito lidé se živí především sběrem lesního ovoce a lovem drobné zvěře. Ochotně ukazují, jak se dá z materiálů nalezených v lese připravit past na hlodavce či divoká prasata.

      Ptám se, jestli nějaké prase skutečně chytíme. „Není správné období,“ zní obligátní odpověď na jakoukoliv otázku, jakási obdoba mého „Jsem jenom turista.“

      Specialitou těchto lidí je sběr lesního medu z korun stromů vysokých až padesát metrů. Některé rodiny si již osvojily zemědělské znalosti a pěstují maniok a další plodiny. Členové kmene stále udržují tajemné rituály, které vám rádi popíší, ale nikdy se jich jako člověk z venku nebudete moci zúčastnit. A tak se dozvídám i o mystickém polokeři sentubung, kterého se v lese nesmím ani dotknout, natož ho poškodit. Kůra keře se položí na hlavu novorozeného dítěte během rituálu, při němž místní stařešina vybírá pro nového člena kmene správné jméno. Jméno má pro lidi z kmene Suku Anak Dalam hluboký význam.

     Pokud někdo zemře, jeho jméno se již nesmí vyslovit a celá rodina se musí přestěhovat na jiné místo. „Chceme zůstat žít v lese, protože ve městě je moc velké horko. Ale lesa už je málo a my nemáme dostatek prasat a ovoce pro naše rodiny. Navíc už není téměř kam se stěhovat,“ říká žena oblečená pouze do kusu batikované látky kolem pasu. 

Děti z kmene Suku Anak Dalam (foto: Jana Klápová)

      Pomalu začínám pronikat do problémů, které tyto lidi pronásledují. Kromě zbývajících kousků tropického lesa obklopují vesnici především nekonečné plantáže palmy olejné. Tato „zelená poušť“ uzamkla neprodyšně celé daleké okolí národního parku. V omezeném prostoru šedesáti tisíc hektarů lesa již není dostatek kapacity na obnovu populací zvířat a les pomalu odumírá. Lidem hrozí násilné vystěhování, cizincům šťouralům zase vykázání z oblasti (a proto má opatrnost).