V dnešních toulkách vás pozvu na konečnou zastávku tramvaje číslo 22. Na dohled od tramvajové smyčky stojí sakrální komplex obklopený ambity, v době barokní zvaný též Santa Maria della Vittoria. Ano, tušíte správně, ocitáme se na místech známých z hodin dějepisu, na bělohorské pláni, která se tak výrazně zapsala do našich dějin (   bitva 8.11. 1620).

      Roku 1622 se objevila snaha připomenout bojiště, kde mnozí položili svůj život, kostelem. Tehdy pražský biskup Jan Lohelius vyzval věřící k peněžním darům na jeho stavbu. Výzva se vzhledem k neklidné poválečné době nesetkala s odpovídajícím ohlasem. Ba naopak.

     Nerekatolizované obyvatelstvo na ni pohlíželo spíše netečně, s nevolí či odporem. Peněžní dary tak dovolily vystavět pouze nevelkou kapli zasvěcenou P. Marii, neboť císařská vojska táhla do boje i pod mariánskými korouhvemi. Ke kapli pak každoročně putovalo procesí až ze svatovítské katedrály.

    O pár let později se zdálo, že se začne blýskat na lepší časy.  To když 25. 4. 1628 byl za přítomnosti Ferdinanda II. položen základní kámen k zamýšlenému kostelu. Ani tentokrát však snaha nedosáhla kýženého cíle. Naopak, roku 1634 byla kaple zpustošena švédskými vojsky a následně přeměněna v kostnici, kam se ukládaly ostatky těl neustále nacházených ve zdejších místech bitvy.

    Uplynulo mnoho času, až počátkem 18. století organizačně schopný malíř Kristián Luna, majitel domu U kamenného sloupu na Hradčanech, vyvolal rozsáhlou akci korunovanou úspěchem. Tehdy se spojila dvě katolická bratrstva – malířské, jehož byl Luna členem a měšťanské Bělohorské.

     Nejprve byla r. 1704 opravena zpustlá kaple, později vystavěn a dokončen i plánovaný kostel. Roku 1730 se tak dokončil celý rozsáhlý komplex, jehož autor bohužel není přesně znám. Nejspíše se podle odborníků jedná o dílo J. B. Santiniho-Aichla, rovněž se předpokládá účast i K.I. Dienzenhofera na stavbě ambitů.