|
 Chalupa tou dobou byla už dva roky neobývaná. Na dvanácti místech do ní teklo. Půda byla plná sena. Začátky byly náročné, ale radostné zároveň. Narychlo se udělaly palandy, aby bylo kde spát (postele se slamníky po Němcích používat nechtěli), vymetl se komín, zprovoznila se kamna a začalo se hospodařit.
Tatínkova maminka chalupě dokázala vdechnout útulnost, všude možně nakupovala památeční hrnečky, hezké kusy nábytku, malovanou skříň - tím vším se doplnil nábytek po původních obyvatelích, který nestihli z prázdné chalupy zloději ukrást. K chalupě také patřila veliká louka. Tehdy, pokud člověk nechtěl odevzdávat naturálie, jako vejce, mléko, máslo a podobně, tak musel louku pronajmout zemědělskému družstvu. Ještě i já ze svého dětství si pamatuji, že se občas stala pastvou pro jalovice. Ale v padesátých a šedesátých letech to bylo naprosto pravidelné a krávy se tu pásly v podstatě každoročně. To ale nijak nevadilo, tatínkovy rodiče vesele chalupařili, chaloupku zvelebovali k obrazu svému a užívali si všech radostí, které jim krásná okolní příroda skýtala. Cesta tatíkovy rodiny do Krkonoš tedy byla místy kostrbatá, místy dobrodružná, místy zdánlivě beznadějná, ale přece jen se podařilo z ní nesejít, a tak po letech jsem na ni byla přivedena i já a nyní i moje dcerka. Jsme tak už třetí a čtvrtá generace naší rodiny, která po téhle cestě kráčí a prožívá všechny chalupářské radosti i strasti tak, jak je osud a hory přinášejí. Valerie
|
