A pak už nás čekalo jen závěrečných 100 m výstupu na sám vrchol. Cesta nahoru vedla po ufoukané, nepříliš široké, zasněžené hraně. Odvážlivci bez maček a hůlek vyrazili nahoru, my, méně odvážní, taktéž bez maček a hůlek, jsme se holt pohledem na vrchol pouze pokochali. Když se odvážlivci šťastně vrátili v plném počtu, i když někteří neměli v obličeji úplně zdravou barvu, vydali jsme se na zpáteční cestu.

      Neposedná mládež vyrazila nábližkou obhlídnout ledovec, přes který půjdeme zítra a cestou si zalyžovala na sněhovém poli bez lyží.

Den 6.

     Ráno jsme vyrazili, tentokrát už v plné polní, po včerejších stopách k Hochfeilerhutte a ledovci Gliderferner. Těsně před chatou nás z cesty málem smetla helikoptéra. Což vyvolalo debatu ohledně problému, který řešíme již několik let: „Je pták v krabici, krabice je zavřená a leží na váze. Pták v krabici vzlétne. Váha ukáže méně, více nebo zůstane stejná?“

     Cesta přes ledovec vypadala nakonec zblízka lépe než z dálky, takže jsme se dostali na druhou stranu bez maček, cepínů, lana i ztrát na životech :-) Přesto to už napořád bude mít Jírovec, plánovač trasy, na talíři.

     Sedlem jsme se přehoupli přes hřeben a spustili se k Edelrautehutte. Někteří členové výpravy byli po zážitku s překonáváním ledovce dost nedůvěřiví a vyžádali si mapu, aby prověřili, kudy vede další cesta. A ukázalo se, že byli nedůvěřiví právem, protože mapa odhalila ferraty.