Den 4.

     Když se sleze z kopce dolů, musí se zase nahoru, alespoň do té doby než Lasse z Dětí z Bullerbynu vymyslí ten otáčivej kopec. A tak jsme se začali zase drát nahoru k Hochfeilerhutte. Opět jsme minuli hranici lesa a byli odměněni krásnými výhledy.

     Měla jsem velkou radost, že tentokrát s námi jde i kamarád Horác, protože jeho fotografická výbava o celkové váze 15 kilo (z toho 8 kg teleobjektiv) jeho pochodovou rychlost natolik zpomalila, že jsem nebyla furt poslední.

      Zatímco Kule stoupal oblečený pouze v plavkách, ověšený batohem a nezbytnou „ledvinkou“ na foťák, kameru a pár dalších drobností a Maďal měl na batohu přivázanou kytaru, proudili kolem nás turisti, kteří byli vybaveni mačkami, holemi, cepíny a podobnými vymoženostmi. Vegetace valem ubývalo, a když už byl na dohled pouze nehostinný kamenolom, rozhodli jsme se utábořit.

Den 5.

      Ráno jsme si zabalili věci na jednodenní výpravu, stany nechali stát a šli zdolat nejvyšší vrchol naší cesty: Hochfeiler, 3509 metrů nad mořem. Sluníčko svítilo, výhledy byly daleké a široké a vůbec bylo krásně. Kdyby teda člověk nemusel furt hledat plíce.

      Minuli jsme hranici jakékoli vegetace, pak hranici věčného sněhu a ledu a konečně jsme ho uviděli. A pochopili všechny ty mačky, cepíny a lana. Byl majestátný, na jedné straně pokrytý umrzlým sněhem, na druhé kamením. Hochfeiler. Nejprve jsme ovšem museli přejít po uzoučkém ostrém hřebínku, což nám, kteří trpíme závratí, nedělalo úplně dobře.