Den 2.

     Ráno nás přivítalo mrholením. Chvíli jsme vyčkávali, zda se počasí neumoudří, ale neumoudřilo. Ti, které čekání již nebavilo, a ti, co nechodí nejrychleji (já), rezignovali, zabalili a vyrazili. Ti, kteří stále ještě doufali, že „jedenáctá rozhodne“, jestli pršet přestane či ne, zůstali, aby se pak mohli hnát za první skupinou ve stejném lijáku jako ráno.

     Déšť houstl a vidina trochu sucha a tepla nás na chvíli zahnala do přívětivé chaloupky kousek pod Wildseespitze. Když jsme se konečně došplhali na hřeben, měli jsme dobrou vůli počkat na druhou skupinu, ale vítr a chlad nás brzy zvedl na další cestu. Nakonec jsme se všichni sešli na Europahutte, horské chatě stojící na rakousko-italské hranici.

     Deštěm nahlodaná morálka, teplá polévka a slovenská číšnice nalomila nejednoho účastníka výpravy k přespání na chatě, ale Tatouch, který má z civilizace osypky, vyrazil nekompromisně na trať a s sebou strhl nakonec zbytek výpravy.

     Samozřejmě jediné pěkné místo k přespání (asi hodinu chůze od chaty) jsme zavrhli, že najdeme ještě lepší. Nenašli. Chvíli jsme si cvičili zahřívání, jak to dělají ovce (drží se v houfu) a nakonec kapitulovali a potupně se vrátili na to zavržené místo zpět.

     Postavili jsme stany, uvařili večeři a pak už nás zima a nadmořská výška 2500 m zahnaly do spacáků.