Každé cestování autem sebou přináší i případné závady a nutné opravy, zejména když většina cest je v terénu. S rostoucím počtem ujetých kilometrů se zvyšuje i riziko nějaké drobné havárie. Cestou do Bajram Curri nám prasklo táhlo od stabilizátoru. Boucháním do podvozku nám oznamovalo, že něco není v pořádku. Když už bouchání někde pod autem nepřestávalo, museli jsme najít místo, kde se Tom podíval, co se děje.

      Vzhledem k tomu, že cesta byla samá zatáčka, ostré vracečky, serpentiny, bylo to trochu složitější. Nakonec se našel vhodný plácek nahoře na kopci. Vedle zbytků nějakého kamenného památníku byl plácek akorát tak pro naše auto.

     Zastavili jsme, Tom se chopil nářadí a já vařiče. Na kamenném podstavci jsem rozložila plynový vařič, uvařila prtěti sunar, sobě kafe a pustila jsem se do chystání oběda. Zapálení vařiče sice bylo zkouškou trpělivosti, protože pěkně foukalo, ale po pár pokusech plamen vesele hořel, prcek si hrál s kamínky a prtě sosalo svou mléčnou dávku.

     Daleko horší pak bylo udržet prtě v bezpečné vzdálenosti od ohně, prcka v bezpečné vzdálenosti od tatínkova nářadí (aby mu ho nebralo a neodnášelo z dosahu) a mezitím míchat jídlo v hrnci, aby se nepřipálilo.