Albánie. Zvláštní země, zvláštní jazyk. Zatímco v Chorvatsku, Srbsku či Černé hoře se dá domluvit i bez znalostí místního jazyka, v Albánii máte pocit, že jste se octli v jiném světě. Psaná albánština vypadá nějak složitě a nepochopitelně, mluvená se našincům zdá ještě nepochopitelnější..

      No, asi jako když se chcete domluvit v Maďarsku. Jenže o maďarštině jsme to věděli už od dětství, o albánštině jsme se nějak moc neučili. Vlastně si ze základní školy o Albánii vybavuji jen to, že hlavním městem je Tirana a že je někde daleko na Balkánu. Víc nás neučili, spíš se o ní mlčelo. Není divu. Po vystoupení z Varšavské smlouvy tu každým dnem očekávali vpád velkého bratra.

      A už je to tady, už to začíná. Bunkry všude, kam se podíváš. Na těch nejnemožnějších místech. Tam je jeden na břehu jezera, tam jeden mezi domy, další na zahradě pod stromem, jiný u cesty, maličký, o kus dál druhý větší. Nahoře na kopci další a naproti přes cestu zase další.

      Hranici do Albánie jsme překročili na východní straně Skadarského jezera. Naše první cesta vedla do Kopliku. V Kopliku jsme se ani nezastavili, směřujeme dál do hor, do Thetu. Těším se jako malé dítě, namlsala jsem se zatím jen nad fotkami na internetu.

      Bjeshket e Namuna, u nás známé jako Prokletije. Asfaltová cesta nás dovede do Bogë a pak začne ta pravá legrace. Kamenitá cesta plná srázů, prudkých zatáček, stoupání a nádherné výhledy.

      Samozřejmě sedím na té „správné" straně auta, pode mnou strmé srázy. Manžel se směje a komentuje to, že mám aspoň krásný rozhled a budu jako první vědět, kam budeme padat. Miluji jeho černý humor a raději se koukám před sebe.

     Můj dočasný klid nemá trvání, proti nám jede auto. Nechápu, jak se můžeme na té úzké cestě vyhnout a už si představuji, jak se náš Drobek obrací v šílených kotrmelcích a padá dolů do údolí. Křížky podél cesty mým představám ještě napomáhají.

     Prtě spí, drncavé cesty jsou to pravé k uspávání. Prcek se směje a s manželem si ze mě dělají legraci.