Florencie plná historickejch skvostů byla během 2. světové války zkázou prakticky nezasažená. Tedy až do roku 1944, kdy odcházející německá vojska vyhodila do vzduchu všechny mosty přes řeku Arno, kromě jednoho, toho nejstaršího a nejslavnějšího.

Starý most (Ponte Vechio)

     Historie mostu sahá až do římské doby, kdy byl na nejužším místě Arna vystavěn přechod přes řeku. Původní stavby opakovaně strhávaly ničivé záplavy, ale florenťané je tvrdošíjně obnovovali, protože až do r. 1218 to byl jediná možnost, jak se dostat pěšmo, koňmo nebo vozmo na druhou stranu. V roce 1333 jedna ze zvláště výživných povodní strhla již kamenný most. O 12 let později byla zahájena nová stavba, která dala základ mostu, který se zachoval až do dnešních časů.

     Na mostě se usadili a krámky zbudovali jircháři, prodavači ryb a hlavně řezníci. V polovině 16. století přes most postavil Vasari pro vládce Florencie slavnou chodbu, která vedla z paláce Uffizi do paláce Pitti. (Chodba prochází i kostelem Santa Felicita stojícího hned za mostem, takže se velkovévodská rodina mohla nenápadně a v soukromí účastnit bohoslužeb, čímž se stala Santa Felicita dvorním kostelem.)

     Velkovévodovi při průchodu chodbou nad mostem ovšem řezníci velmi smrděli, tak je z mostu vyhnal a v krámkách se usadili nesmradlaví zlatníci a brusiči drahokamů, kteří jsou tam dodnes. Proto se také někdy Starému mostu říká most Zlatníků.