Toskánskou metropoli a kolébku renesance jsem poprvé navštívila před dvěma lety, kdy jsme byli se Zebřičkou v Itálii na zájezdu typu „Letem světem“. Prošli jsme město, navštívili dvě baziliky a večer frčeli zas dál. Ve Florencii mají prasátkovou kašnu, o které se traduje, že kdo si kance pohladí, ten se do města na Arnu zase vrátí.

     Nevzpomínám si, že bych teda tomu praseti leštila rypáček, ale asi jo, protože letos mi bylo navštíviti Florencii znovu. Už delší čas jsem si pohrávala s myšlenkou vyrazit si tam na pár dní, tentokrát čistě po vlastní ose. Cvičně jsem naklepla mámu, jestli nechce jet taky, a chtěla :-)

     Jako vhodný termín jsme vybraly začátek dubna, že nebude horko a lidi. Trochu nám to plánování sklouzlo, na začátek dubna připadly Velikonoce, pak jsem zas nemohla já, pak zas máma, takže směr jihozápad jsme vyrazily nakonec o skoro měsíc později.

     Obavy z příliš teplého počasí se ukázaly být lichými, zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy, my jsme za celých dvanáct dní, které jsme ve Florencii strávily, vytáhly tričko s krátkým rukávem přesně dvakrát.

      Lakomá Barka by ráda jela autobusem (zpáteční jízdenka 1550 Kč !!!), ale znáte to, člověk míní a matky bukují letenky… Že páteř má jen jednu.

     I mnou původně plánovaných šest dní se tak nějak protáhlo na dvojnásobek. (Jak se ukázalo pod termínem „obložený víkend“ si já představuju víkend obložený několika pracovními dny před a po a máma týden obložený víkendem před a po.)

      A tak jsme se jednoho pátečního odpoledne vykulily z letadla na letišti Peterola.