Do centra nás dopravil speciální letištní bus za nekřesťanský europeníz, ale i Lakomá Barka usoudila, že hledat přechod přes dálnici a veřejnou dopravu kdesi za tou dálnicí se dvěma kuframa nebude.

     Při nástupu do autobusu jsme si u řidiče zakoupily jízdenku, a když jsme vystupovaly na konečné ve městě, přistoupila k nám tajuplně jedna spolucestující a ptala se, jestli jsme si lístky štíply. No, neštíply… Tak že si je prej máme schovat, až se budeme vracet, protože 6 euro je „much much money“. Tímto děkujeme neznámé italské slečně.

     Na mém seznamu „must see“ jsem měla katedrálu a galerii Uffizi.

     Ještě doma jsme se pídily, zda si nelze koupit nějakou hromadnou vstupenku do různých pamětihodností a muzeí, a zjistily jsme, že v podstatě nelze. Buď může mít člověk třídenní kartu za 50 euro opravňující k vstupu do hlavních atrakcí, což nám teda přišlo jako blbost - co tak jako může člověk absolvovat za tři dny, aby z toho měl ještě něco jinýho než bolehlav?

     Nebo druhá možnost byla stát se členem spolku Amici degli Uffizi a zaplatit si roční členství v hodnotě 60 euro a získat tak kartičku opravňující držitele k návštěvě státních florentských muzeí a co hlavně – nemuset stát tu šílenou (ale opravdu šílenou, horší jsem snad viděla jen do Vatikánskejch  muzeí v Římě) frontu na vstup do galerie. Což bylo nakonec to, co rozhodlo, že kartičku chceme.

     Ubytování jsme měly zamluvený v mrňavým hotýlku v podstatě v centru, abychom si všude došly a v případě potřeby si mohly jít přes poledne dáchnout.

     Pokoj byl mnohem kapesnější než vypadal na fotkách, ale v zásadě nám to nakonec nevadilo, když jsme ucouraný dorazily večer domů, stejně jsme bydlely akorát v posteli. S koupelnou, snídaní a wifi, a ničeho víc nám nebylo třeba.