V posledním pokračováním svého putování jsem skončil dost drastickým zážitkem z městečka Puyo... A tak jsme se ocitli v městě s krásným jménem Riobamba. Mě do Riobamby hnala hlavně má láska k vlakům a železnicím. Ta mě drží už od dob, co jsme coby trampové křižovali "Českou Kanadu"  po jindřichohradeckých úzkokolejkách a kdy jsem coby technik udržoval telefony a nádražní rozhlas v brněnském "Majlonte".

      Ekvádor měl ještě před dvanácti lety nejúžasnější úzkokolejku na světě. Trans-andskou železnici, která se táhla napříč celou zemí. Přišlo ale El Nino, a s ním mohutné deště, které spláchly jak mosty, tak celé úseky trati a provoz na slavné železnici skončil. Zůstaly jen kousky trati, kde se udržuje provoz pro turisty. Jedním takovým místem je úsek Riobamba; kaňon Nariz del Diablo (Ďáblův nos).

      Ubytovali jsme se hned vedle nádraží a já se vyřítil koupit lístky. Čekalo mě ale velké zklamání; lístky nejsou a nebudou. Vykoupili je pro své klienty na půl roku dopředu majitele cestovních kanceláří... Se sklopenýma ušima jsem se smutně vrátil do hotelu, kde se mě Joanne snažila utěšit tím, ať se podívám, jak krásný ten nás nádražní hotel za 10 dolarů je.

A měla pravdu. Hotel připomínal spíš zámek, měl wifi připojení k internetu a příjemný pan recepční uměl anglicky. Průvodce Lonely Planet o hotelu dokonce píše, že by jeho pokoje naplnily hrdostí samotnou Marthu Stewart.