tak já nevím co to bylo, nejsem moře-znalec a dobrou rybu poznám až na talíři, pokud se chová jak se patří. Místní nám řekli jen, že jsou to Stingrays. Nebezpečné to může být, nikomu sice nohu neukousnou, tak jako mazlíček z Floridských pláží, žralok žrout, ale ten jejich ocas už pár lidí propíchl a zabil. Každopádně jsem nikoho neviděl mezi nimi plavat, jen waverunners s lidičkami co čuměli a čuměli.

Aleno Puntíkatá, vždyť mi na ty slepice a kozy v Bulharsku vzpomínáme se slzou v oku. Až nastane Aniččin důchod, kam myslíš že povede první zájezd k moři? I když, dobře víme, že se člověk nemá vracet na místa krásných vzpomínek, Všechno už je tam jinak než v paměti a to nové tu idylu zničí. Radši jet trochu jinam a jen srovnávat, tomu se, bohužel, vyhnout nedá.

bb2, jaké starosti? Pokud nejde o život jde o... no, všichni víme o co.
Život je krásný, já jako důchodce jsem začal zase pracovat, aniž bych práci hledal a našel. Splnil jsem si dávnou touhu a dělám, dobrovolně a neplaceně - ale ne, to bude celý článek, ta pohoda se nedá vtěsnat do komentáře.
Zítra odpoledne jedem na víkend kempovací, jezero je ve výši zhruba 1600 metrů, umíte si představit jet na kemp a koupat se - na Sněžku?

na tom druhém videu my samozřejmě nejsme, ale není to krása dívat se na radost ze života? Rád bych si zase zařádil, ale tělo starce má na tyhle podivné pohyby naprosto jiný názor.
To je snad jediná smutná věc na stáří, dívat se na to co už nemůžu. :-)))

co můžu dodat? Ty holky jsou holky turistky, servírky mají oblečení jako má přítelkyně ve videu, kdepak dýško. Možná k sobě ti tančící patří, možná ne, kdo by se staral. Ale juchají si trochu (či více) oalkoholizovaní a oni tu radost mají. No a my se smějem a máme ji i my.

děkuju. Víš, v Mexiku se smí pít od 18, v US od 21 a dost se to hlídá. Takže ti mladí jsou "jak utržení ze řetězu". Já taky nediskutuju a k dohadům mám daleko, na to jsou tu jiní, jako JanG . My jsme přece v pohodě, protože svět je krásnej a kdo ví, jestli bude nějaké zítra. To není pesimismus, to je životní moudro které jsem se naučil od jednoho Aniččina pacienta, Charlieho. Skoro ochrnutej, v kolečkovém křesle, za 2. světové pilot, pak měl svůj ranch trošku na sever od Los Angeles, létal dál, dělal fotky domů bohatců na zakázku.
Když už byl v domě s pečovatelskou službou, kde dožil, nad vším jásal, "to je nejlepší zmrzlina mého života..." Pak mi vysvětlil, že je to proto, že neví zda není poslední. A uměl se smát, lidi ho za úsměv milovali, já taky. Vzpomínám na něj, a už je to let co zemřel. Dostal jsem od něj prsten co nesundávám, prsten který nechal udělat z jeho a manželčina snubního. Prsten, který mi připomíná být pokorný, smát se, radovat se z toho co mám, protože nikdy nevím, zda to ještě za pár minut budu mít.
Takže k tvému prvnímu komentáři - Jaké starosti? Když nejde o život....