Víme, že se v příletové hale nemáme s nikým bavit, taxikáře odmítat, a ty, co nám nabízejí prohlídku jiných resortů, taky. Vehementně jsme proto odmítali všechny, chovali se zkrátka nepřístupně až nepřátelsky. Až když k nám přišel jeden vskutku neodbytný. Tomu jsem řekl, že máme zaplacenou cestu do hotelu s Cape Travel a s nikým jiným mluvit nebudu. Ale on prohlásil, že je od nich a nechtěl se nechat odbýt.

      Nu, nakonec se zeptal, kam jedeme, a když jsme mu to řekli, ukázal nám na krku svou průkazku, a že je přímo odtamtud a čeká na nás. Tak taková služba zákazníkům nás opravdu překvapila.    

     První věc v hotelu bylo natáhnout plavky a hurá k moři. Trochu jsme se vykoupali a protože jsme měli hlad, zamířili jsem, kam jinam, k Mango Deck. Já vepředu, Anička, jak už je jejím zvykem, pár kroků za mnou, jako správná muslimská manželka. Teda, ne že by byla. Kráčeli jsem po tom trochu pevnějším písku, kam zasahují vlny a jak jsem se za ní zrovna ohlíd, neviděl jsem vlnu. V tu ránu jsem byl, jak se na Moravě říká „hore kopytami". S taškou v ruce, válel jsem se tam jako mrcha a snažil se tašku držet nad vodou, samozřejmě marně.

     Tři chlapi přichvátali na pomoc, ale to už jsem měl i košili přes obličej a ani nevěděl, kterým směrem je břeh a kde je Japonsko. (Daleko na západ, ale kde je západ?) Co jsem měl dělat? Schovat se do písku nebo se smát a dělat z toho srandu? Celý týden potom, když jsme šli jíst, se lidé na mně smáli, jak jsem se tam roloval. Moc se jim to líbilo. Mně moc ne, no,  ale co nadělám. To byla sobota, v úterý za námi přijely děti, Stacey jako manažerka kavárny musela v pondělí spočítat a připravit výplaty.

     Pak jsem jedno ráno seděl na balkóně, pil kafe a vůbec snídal, dívám se na moře, a a nevěřím svým očím: Jsou to ryby, co skáčou z vody? Ale jak to, že mají křídla? Nebo jsem to ptáci, ale proč jsou tak dlouho pod vodou?