Přišel čas rozloučit se s příjemným městečkem Banos, ale ještě mi zbýval jeden úkol - nákup „sladkého dřeva". Před několika lety jsem začal hrát na kytaru a když pár dní nehraju, začne mi to chybět. V Banos žije spousta hudebníků a jiných umělců a tak se zdálo, že by nákup nějaké starší kytary neměl být problém.

     Jenže - ouha! Na tržištích ani v obchodech nic. Podařilo se mi sice objevit výrobce kytar, ale stařičký seňor Castro dělá pouze španělky s hrozně širokým krkem, na který nejsem zvyklý. Škoda, protože tam byly fakt krásné kytary a za rozumnou cenu. Naštěstí jsem cestou do hotelu uviděl ve výkladu obchodu s potravinami levnou, tříčtvrteční čínskou kytaru, která měla docela slušný hmatník a šla dobře naladit. Bohužel s nylonovými strunami, které nemám rád.

     Já už měl podobný nástroj v Thajsku, kde stal pouhých 20 dolarů a byl jsem velice spokojen.

     V Banos jsem sice vyplázl cenu dvojnásobnou, ale pořád to byla malá, skladná a levná kytara, nad kterou přitom nemusíte plakat, když vám ji v autobuse někdo rozšlápne.

     A vyrazili jsme do pralesů v povodí řeky Amazonky. I ty totiž v Ecuadoru jsou. Jenže jsou značně nepřístupné, většinu silnic vlastní ropné společnosti a téměř jediná možnost, jak poznat prales a život Indiánů, jsou nesmírně drahé „wilderness lodges", které je nutné objednat hodně předem.