|
 A máme tu další pokračování Markétčiných zážitků z daleké země mongolské. Celé dlouhé tři roky tam prožila a rozhodně to nebyly fádní dny. Která z nás by to riskla? Je to jiný svět? Jiní lidé? - Ale mládí je nádherné a žádné dobrodružství není dost velké. Zvláště, když máte své nejbližší s sebou...
Na nákupech si vystačím s pár slovíčky mongolštiny. Naučila jsem se počítat do osmi, umím říct "velký" a "malý", děkuji, "omlouvám se" a "ne". Pro dopravu taxíkem stačí slůvka "doprava", "doleva" a "rovně" (většina taxiků je neoficiálních a je nutné řidiče navigovat). Velká spousta domorodců, především starších ročníků, mluví ruštinou, kterou se stejně jako my povinně učili ve škole. Někteří mladí umí anglicky, ale všeobecně je komunikace problém. Nejvíc mě to překvapilo u lékařů. Najít nějakého dobrého diagnostika, který by zároveň mluvil nějakým světovým jazykem, se rovná zázraku. Většinou je při návštěvě jakéhokoliv zdravotnického zařízení nutností mít s sebou tlumočníka. Zatím všechny drobnější útoky na naše zdraví řešíme úspěšně samoléčbou a lékaře jsme naštěstí potřebovali jen párkrát.
Před rokem se nám narodil třetí syn. V Čechách. Jediná věc, ze které mám totiž v Mongolsku strach, je právě zdejší zdravotnictví. Takže jsem byla nervózní, když jsme se s miminkem vraceli do Ulánbátaru a doufám, že všichni naši kluci mají zdravý kořínek.
Některé nemocnice jsou relativně dobře vybavené díky programům rozvojové pomoci různých zemí, ale málokdo umí s moderními přístroji zacházet, doktoři používají zastaralé lékařské postupy a antibiotika jsou všemocná. Proto lidé s vážnějšími onemocněními často létají raději do Číny. Navíc jako cizinci jsme coby pacienti neoblíbení, pokud by se "něco přihodilo", mohly by z toho být nepříjemnosti. 
Ve městě příliš zábavy není, zvlášť během dlouhé zimy, která trvá od října do dubna a pro malé děti už teprve ne. Kdo chce, může do muzea přírodní historie, kde kromě vycpané zvěře pamatující mnohem lepší časy, mají i kostry dinosaurů. Za zmínku stojí i intelektuální muzeum, až po střechu nacpané tisící hlavolamů z celého světa nebo muzeum mongolských tradičních kostýmů. Během sovětské éry byla zbourána většina klášterů, ale několik jich ve městě přeci zbylo. Například Gandan s obrovskou zlatou sochou Budhy, kde moje děti s oblibou krmí hejna holubů, nebo Bogdchánův palác se sbírkou tradičních sošek. Pro děti jsou tu dvě herny s trochu ošoupanými prolézačkami a neustále vybitými autíčky na baterii. Tím jsou zimní možnosti v podstatě vyčerpány, protože při teplotách klesajících běžně na 30 stupňů pod nulou, se venku pobývat prostě nedá.
V létě je to něco úplně jiného. Koupí ojetého terénního auta se nám otevřela cesta k poznávání blízkého i vzdálenějšího okolí hlavního města. Bez pohonu na čtyři kola se tu daleko nedostanete. Většina silnic končí pár desítek kilometrů za Ulánbátarem a pokračují coby vyjeté koleje a prašné cesty uprostřed širokých stepních údolí. Žádné ukazatele směru - a mapy jen tak, aby se neřeklo. Na delší výpravy jezdí obvykle alespoň dvě vozidla, pro případ, že by se s jedním něco stalo. Nehoda uprostřed ničeho, kde nejbližší civilizací je 30 kilometrů vzdálená jurta, by mohla špatně dopadnout.
Při cestách krajinou běžně míjíme hromady kamení případně dřevěné konstrukce s modrými, zelenými či žlutými fábory. Takovým posvátným místům se říká „ovó" a zakládá je láma nebo šaman. Většina Mongolů jsou buddhisté, ale silný vliv tu má i šamanismus, takže víra zdejších lidí obé kombinuje. K „ovó" chodí obyvatelé blízkého i dalekého okolí prosit bohy o zdravá stáda, hodně nadojeného mléka, o štěstí i zdraví. Přinášejí bohům oběti i peníze. „Ovó" se musí třikrát obejít po směru hodinových ručiček a přihodit na něj kámen. Pak vám budou bohové nápomocni. Člověk si na to zvykne, takže „ová", která na cestách míjíme, pravidelně obcházíme, už jen z úcty k místním tradicím, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že jen proto. Při naší první dovolené v "mongolské divočině" se nás totiž od začátku držela smůla. Prasklo nám ve stepi kolo, vypadaly téměř všechny šrouby z brzd a klid jsme měli až teprve poté, co jsme si jedno takové „ovó" pěkně obšlápli a poprosili dobré duchy o přízeň.
Život Mongolů jako přírodního národa je prošpikován mnoha pravidly a tabu, na která musíme v běžném životě i jako cizinci brát zřetel. Když o někoho zavadím nohou, musím ihned "postiženému" potřást rukou. Všechny věci se zásadně podávají a berou pravicí. Na návštěvě v jurtě se musí ochutnat ze všeho, co nám hostitelé nabídnou, abychom je neurazili. Pozor na oheň, je posvátný a nepatří do něj třeba slupky od brambor nebo vyčesané vlasy. Na práh u jurty se nešlape, na klobouky a hlavy se lidem nesahá. A další a další. Sami Mongolové si je nepamatují všechna.
Lidé, především ti žijící na venkově, jsou velice vstřícní a přátelští. Život v těžkých podmínkách je naučil pomáhat si navzájem. Pokaždé, když jsme se dostali na návštěvu do nějaké mongolské domácnosti, snažili se hostitelé postarat se o nás co nejlépe. Tím nejmenším, co jsme dostali, byl vynikající čerstvý bílý jogurt, kterému se žádný jiný nevyrovná. Bylo by neslušné se nerevanšovat, proto s sebou vozíme vždycky pár věcí pro "strýčka Příhodu" - vodku pro domácího pána a pamlsky dětem.
Markéta Hrdoušková, Ulánbátar (pokračování příště)
|
