|
 Naší milí příbuzní nám chtěli ukázat svoje město, ve kterém žijí. Tož jsme navštívili City Melbourne. Prošli jsme se po pobřeží řeky Yarra, která ústí do moře a i ve městě se u ní projevuje příliv a odliv. Jel po ní malý parníček a nám se zdálo, že se pod můstky přes ni v žádném případě nemůže vejít, a tak jsme s napětím pozorovali jeho plavbu: ale pochopitelně se vešel... .
Teď musím ještě přidat omluvu: nějak posledních pár měsíců opravdu moc nestíhám, a některé náročnější články (kde je víc fotek, případně je s nimi trošinku víc práce) jsou opožděné... Takže i pokračování velice zajímavého Annina vzpomínání z putování zemí protinožců se opozdilo. Mea culpa ... Ale teď už tedy, prosím, zase čtěte: 
Pak jsme navštívili oceanárium. To vám byl neuvěřitelně zvláštní pocit - ve skleněném tunelu, v němž se nám nad hlavami vznášely manty - působěj spíš jako ptáci, než jako ryby, a kolem nich zas žraloci koráloví a ostatní mořská zvířena... V malých okýnkách tam měli umístěné i nejjedovatější medůzky - ty také byly jak z jiného světa, úžasně půvabné a ladné - a některé z nich smrtelně jedovaté... Takže mne, pravého suchozemce (i když dceru rybářovu), nutně musela napadnout vzpomínka na tátu. Co ten by asi říkal, kdyby se mohl dívat na všechnu tuhle nádheru... Měli jsme doma velkou knihu s fotografiemi mořských potvor a mně v paměti utkvěli zejména mořští koníci - ale zrovna ty v melbournském oceanariu neměli :-(, takže jsem je neviděla naživo. 
Pak jsme šli na oběd do čínské restaurace, a tam si každý vybral, co chtěl. Lidi, to vám byli opravdu Číňani s velkým Č - všude na zdech tam visely portréty Maa a dalších čínských "velikánů". Jirka s Dášou (brácha s manželkou) prý sem chodili docela rádi na jídlo. Ale - co se nestalo, já jim holt musela zkazit dojem, poněvadž jsem si potřebovala odskočit. Což jsem dělat neměla... Rázem jsem totiž byla v naší hospodě tak 4. cenové skupiny. Dveře od záchoda ústily do kuchyně, a navíc ani nešly zavřít. Ještě že tam byla nějaká stará židle, tak jsem ji podstrčila pod kliku. Čistota a hygiena veškerá žádná, o možnosti opláchnutí rukou jsem se dohadovala s číšníci snad půl hodiny; ale nakonec jsem si je opláchla. Dáša se po mém návratu ke stolu ptala, co bylo za problém, že jsem byla tak dlouho pryč - tak jsem jí to řekla, ona to šla odkontrolovat a pak prohlásila, že tam jedli naposledy. Jo, ale rozhodně stojí za zmínku, že Jirka si objednal nějaké kachní maso, které se balilo do jakýchsi placek a k němu se přidávalo trochu zeleniny a tmavá omáčka. Obdivuhodné bylo to, jak číšnice předvedla jednou rukou, jen za pomoci vidličky a lžíce, jak si to má zabalit. To vám byl koncert prstů ... placičku přendat z talířku na talířek, na ni navrstvit maso, zeleninku a omáčku, pak placičku přeložit sem a tam a zpět, poté otočit a konečně pokynout, že má ochutnat a hotovo. Jára si pak Jirku nahrál při jednom tom balení - Jirkovi to chutnalo, ale na mě ta omáčka byla divná - taková „br a fuj" sladká.  Chtěli jsme se ještě podívat na historický koráb, zakotvený na řece, ale byla na něm nějaká uzavřená společnost a tak jsem ho okoukli jen zvenku. Raději jsme prolezli blízké obrovské tržiště, kde jsme ještě pokoupili nějaké maličkosti domů, také jsme zašli na můj popud do prodejny knih, kde k mé nesmírné a velké radosti jsem uviděla knihu pro mou dceru Mirku, která ji potřebovala ke studiu a byla jen za 27 dolarů. Ale to už zas brácha Jirka řval hlady, tak jsme se zastavili na - jak on říkal - piccolini, něco jako italské kobližky. Dáša se smála, že on si je tam vždycky vyřve, a že je to nezdravé, ale Jiříčkovi že moooc chutnají. Koupil si čtyři, a nám dal ochutnat. No, to asi neměl, protože Jára mu jednu celou snědl a Jiříček následně ječel, že jsme mu ji sbaštili a že chce další. Ale nedostal, Dáša na něj dohlíží a drží ho fest na uzdě, a dobře dělá. Pak jsme se vraceli k jejich domu. Mám pocit, že říkali, že od jejich domu do City je to nějakých 30 km - a to vám je pořád město! Přitom zdaleka nebydlej na periférii. Jejich dcera Zuzka od nich předtím bydlela ještě o nějakých dalších 20 km dál, a tam už byla víc krajina a příroda. Po velkých požárech, o nichž jsme i my tady doma hodně slyšeli, a které tehdy byly doslova za plotem Zuzčina a Shaneova domu, se přestěhovali blíž k rodičům, do zalidněnějších částí Melbourne; takže jsou v bezpečí všichni - i bratr se ženou, i jeho dcera s rodinou. Na další den nám naplánovali návštěvu kasina... Anna
|
