Druhý den v Quitu jsme se rozhodli pro prohlídku několika parků a nové části města. Parky tam mají hezké a udržované, je v nich čisto, ale údajně v nich často dochází k loupežím. Všimli jsme si jedné věci - na ulicích, v parcích a veřejných prostorách se toho moc neděje.

     Občas nějaký festival, nebo vystoupení hudebníků a herců, ale stánků s občerstvením nebo suvenýry, kavárniček a podobných vymoženosti je velice málo. Což je podle mě škoda. V nové části města jsme ale mezi pizzeriemi a mexickými restauracemi našli zajímavou hospůdku - no, spíš pivnici, plnou místní mládeže. K jídlu tam bylo jakési maso opékané na vertikálním rožni a balené do plácek se zeleninou a kořením. Naprosto vynikající. Z radosti nad tím, že jsme objevili dobré ekvádorské jídlo, jsme vyšli na ulici a zjistili z cedule nad podnikem, že se jedna o restauraci pákistánskou. Takže pátrání po dobrém místním jídle bude pokračovat ...

     Jak se tak šineme rušnými ulicemi plnými jak místních, tak cizinců, překvapuje nás výkřik:  "Mikine, Joanne, co tady děláte? " Přes ulici se k nám hrne Beth - učitelka hudby z Dawsonu. Dozvídáme se, že se ji zachtělo dobrodružství a tak podepsala dvouletý kontrakt na soukromé škole v Quitu. Jo - Dawson City je malé hnízdo, ale lidí rádi cestují a tak je potkáte všude. S Beth jsme se domluvili na pozdější setkání v baru a při dalším bloumání ulicemi se rozhodli, že hlavní město druhý den opustíme a necháme si na prohlídku jeho zbytku alespoň 3 dny na konci cesty.