Po odpočinkovém dni, kdy se Jára byl podívat se Zuzkou na jejím pracovišti a Jirka nabíral síly na další výjezd, se udělal krásný slunečný den a tudíž padlo rozhodnutí, že pojedeme k moři, na místo, kterému naší blízcí říkají Špička.    

      Je to mimo záliv, tedy otevřené oceánu a jak prohlásil Jirka, mezi námi a Antarktidou byl jen oceán.  Cestou jsme si prohlédli jeden z majáků a dorazili na pláž. Bylo tam v jednom málem zálivu dost lidí, kteří se bavili velkými vlnami, kterými se nechávali vynášet na břeh. Tahle činnost nebyla podle mého gusta, velké vlny na pláži čeří písek a ten mi nebyl příjemný a proto jsem chvíli odolávala vábení Jirky i Járy, že" vlny nejsou nic moc, ať jdu do vody..." Pak jsem si ale řekla, že už v životě podobná příležitost být nemusí a co že je troška písku... a tak jsem šla.

.

     Do vody mne vtáhnul Jirka se slovy, že tady za tím skalním zubem žádné vlny prakticky nejsou - a v té chvíli nás jedna z těch „prakticky neexistujících“ vln srolovala a prásk! vyplivla na břeh - Jirku bez kloboučku a hlavně bez brýlí, které neodložil:-)…

     Pak jsem jen oznámila, že do vody půjdu, ale trošku dál, aby mne to nevyplavilo ven a to se nelíbilo jim a asi ani Jirka už neměl chuť se nechat vlnami vyplavovat do písku, a tak jsme se my dva jen courali po pláži a nechali vyblbnout Járu - ten si to vychutnával za nás za oba.      

.