Prostě plavání jsem si tam neužila, to tady na přehradě a nebo na jezeře si záplavu daleko lépe, protože mi do toho nikdo neječí - a děti když tak plavou se mnou.

     A teď jsem si na něco vzpomněla, přátelé moji, teď mi něco naskočilo...

     Jednou, to děti byly malé - takových 7, 9 a 11 let, jsme byli na Nechranické přehradě. Synek se mě zeptal, zda ji přeplavu, a já odvětila, že ano - a oni, že teda jdeme . My čtyři jsme měli jedno lehátko, které ucházelo, ale vydali jsme se všichni hromadně na protější břeh. Menší děti se střídaly na lehátku a já se synem jsme jen plavali. No, na protějším břehu jsem toho měla dost, byla mi zima, ale představa obcházení přehrady zpět bosky ( hráz Nechranické přehrady je dlouhá nějaké 3 km..) mě zahnala zpět do vody na zpáteční plavbu. Nejstarší se rozhodl pro návrat pěšky a tak jsem na přehradě zůstala jen s těmi menšími a jedním lehátkem, které jsem teď během plavby přifukovala ...

     Když jsem konečně doklopýtala na deku, tak mi byla děsná zima a skoro mdlo, měla jsem toho až po krk. Ti dva se osušili a převlékli, napili, najedli a ožili, byli fit hned.  Nejstarší také - já ne. Klepala jsem se, zahalena v osušce a v té chvíli se zvedl mírný vánek. Nejdříve se voda jen zčeřila, ale větérek zesílil a z vlnek se udělaly vlny a mne náhle došlo, jaká jsem to byla káča nerozumná, moc ráda bych věděla, co bysme asi tak dělali v těch vlnách - být ještě někde na prostředku....