Ale zakopávali jsme o ně opakovaně a mne osobně tedy dost vadil jejich cigaretový puch a koneckonců i omezování jejich tempa, vždycky se za nimi udělala fronta jak na maso a celá ta fronta musela čichat jejich dým, modrý jako hory. Pak jsme je ale kdesi setřásli.

     Fotka dvou čarodějnic (moji maličkosti a skalního útvaru),nevyšla, ale něco fotek vyšlo. A já osobně mám nezapomenutelný zážitek. Po Aussii jsme často potkávali keře, které měly květy a i plody stejné - květy červené - jasné řvavě červené a tvarem dokonale připomínající štětky na čištění lahví! a plody tvarové stejné, trnité štětky, ale dřevité.

     No, a já, žena - sběratelka, pořád nemohla přijít na to, jak si tuto vzácnost dopravit domů. Až na jedné skále jsme potkali lavičku, na níž mě Jára posadil za účelem lapnuti dechu a sám že se vypraví jako průzkumník zjistit další trasu.

     Pochopitelně, jakmile jsem popadla dech, tak koukám, vedle lavičky tento keř a na něm plod, který z nějakého důvodů měl ony trny jen naznačené, ale nevyrostlé. Musím ještě podotknout, že můj syn nesouhlasil s mou sběratelskou vášní, a tak jsem sbírala vcelku potají. A připomínám, že do Modrých hor jsem jela jen v kraťasech a tričku bez kapsy...

     Ale tenhle úlovek jsem tam prostě nechat nemohla, tak jsem se natáhla a jala se ho odlamovat. Květena v Aussii asi musí vzdorovat hodně velkým strastem a nepříjemnostem - ta šiška tam držela jak židovská víra. Já kroutila, táhla, rvala a pořád nic. Dosáhla jsem tam jen jednou rukou - na té stěně vám bylo místečko sotva jen pro tu lavičku a keř už byl za ní a ve stěně.