Po rozloučení s těmito lidmi jsme se ještě ráchali a pak jsme se brouzdali po kamenitém ostrohu vyčnívajícím do moře - našla jsem si další kamínek do své sbírky a Jára tam procvičil své biologické znalosti. Kameny byly od vln zbroušené do šikmin, pěkně ostrých a byly temné a žilkované něčím skoro bílým. Po další noci jsme jeli přes Epoon do Rockhamptnu.

 V Epoonu jsme měli přes půl dne pauzu, tak jsme jen tak pozorovali všechno kolem -  já prknáře na moři, hlídajíce přitom naše batohy a sbírajíce kamínky, a Jára se vrátil, páč jsme cestou z busu viděli mangrovy ověšené spícími velkými netopýry - tak se šel podívat na ně zblízka - říkal, že děsně páchli, ale bylo jich tam černo. Byl tam také ostroh, který byl vlastně asi sopečný jako naše varhany - Panská skála, krásné sloupy, jakoby vytesané ve skále - na fotce ale nevynikly... Jára tam zvěčnil, jak on pravil, workoholika - mladíka, odpočívajícího po poledni s nohama na židli, nataženého jako strunka.

     V Rockhemptnu nás ubytoval náš Asiat do buňky, které dostalo jeho zařízení po skončení poslední olympiády v Melbourne - sportovci to měli dobře promyšlené, měli tam vše potřebné, leč ne komfortní - mohli tam být čtyři, jedna palanda a dvoulůžko, sprchový kout a WC a venku mohli posedět pod plachtou na umělohmotných křesílkách.