Po západu slunce jsme se osprchli sladkou vodou a šli pomalu zpět malou osadou, kde jsme se najedli a kde se Jára nemohl dozvědět (domluvit), v čem že to obalují tu fish, kterou nám objednal, až mu kuchařka přinesla ukázat strouhanku, nebo něco na ten způsob.

      Pak jsme ještě vylezli na pahorek, na němž byla postavena nějakým místním rodákem zpívající loď.  Byla to bílá loď se stožáry a lanovím a ve větru opravdu zpívala, tam jsme vydrželi dost dlouho, příjemně tam foukalo a věděli jsme, že ten zvuk už si pak budeme jen připomínat z nahrávky; teď nevím zda na mobilu a nebo foťáku, ale asi spíš foťáku, mobil se mění...

      Se soumrakem jsme se šinuli kilometry zpět k našem domečku na pobřeží, já se oráchla a padla za vlast. Usnula jsem okamžitě a spala spokojeně a zdravě do rána - Jára se ještě večer byl družit s místními u piva.

     Ráno jsme se vzbudila dřív než Jára, přes absenci klimatizace překvapivě svěží, šla jsem na ranní očistu a po ní jsme vyrazili do Emu parku.

      Lezli jsme tam po kopečcích, protože Jára vždycky pravil, že to bude „asi támhle v tom lesíku na tom kopečku, pak na protějším, pak na tom vpravo a pak vlevo..." a chodili jsme po zarostlých cestách, před kterými nás důrazně varoval  můj drahý bratr Jirka, že tam mohou a určitě i jsou hlavně hadi i pavouci a všichni určitě a stoprocentně jedovatí :-))).

      Několikrát jsme z různých směrů přešli přes vyschlý potok nebo miniříčku, bylo to vlastně jen koryto, suché jak troud.

     A to mi připomíná, že jsem se ptala Jirky, proč většina domů je postavena na kůlech nad zemí. Pod podlahou měli nejrůznější harampádí, někdy urovnané, někdy ledabyle pohozené. Jirka mě poučil, že tam je sucho, ale v období dešťů dokážou být takové lijáky, že je naráz pod vodou úplně všechno a do na zemi stojících domů by natekla voda. Lezli jsme tam křížem krážem, ale Emu park jsme nenašli, páč já jsem toho s vystoupajícím sluncem měla dost a rezolutně jsem řekla, že se jdu ráchat a kašlu na pštrosy.

     Plavky jsem s sebou měla, tak mě odvedl k moři a sám musel na pobřeží pro své plavky a naše ručníky a moje prádlo:-)). Já tímpádem konečně měla chvilku jen pro své plavání, ale jen malou chvilku jsem měla radost, že to bude bez věčného jekotu „poplav zpátky!!!" - Jára se vyměnil za pískot plavčíka a jeho mávání rukama nohama, když mu došlo, že mu nerozumím.