Další den jsme se usnesli, že se podíváme na opačnou stranu Magnetik Islandu - jeli jsme busem, a pak dusali po lesní cestě do kopce (jak jinak); tady to bylo podstatně sušší a tak jsme narazili na naše první stromové trávy. Cesta byla písčitá...

      Pochopitelně bylo kolem poledne a na mne bylo prostě příšerně horko a dusno; ten kopeček jsem fakt vylezla s vypětím všech svých sil, hlavně dechových. Slunce nemilosrdně pálilo a sporý stín, který vrhaly řiďounké eukalypty, byl naprosto neúčinný. Po vylezení nahoru se otevřely výhledy na moře - ty každopádně stály za námahu. Dohadovali jsme se, zda to, co vidíme v moři na obzoru, je a nebo není Austrálie - tedy pevnina. Litovala jsem, že ostrov byl moc velký na to, abychom ho mohli přehlédnout celý - Green Island byl malý, ale plochý, tam nic nepřevýšilo bujnou vegetaci palem a jiných tropických rostlin a tady jsme se také na nějakou úplnou a definitivní kótu nedostali.

     Posedávala jsem po šutrech, které ale nechladily ani v nejmenším a lapala po dechu. Halenku rozepnutou, páč nehrozilo nebezpečí, že bychom někoho potkali. Celá schvácená jsem pak prohlásila, že dál nejdu; a v tom se vraceli ti mladí, co nás na kraji předešli - sdělili Járovi, že naše cesta za zatáčkou končí. Tak si to Jára došel sám, já jsem se snažila ohlídat si hady a štíry, abych vyhověla Járovo obavám, zda mě může nechat tam na chvilku samotnou :-)) Pak jsme seskákali dolů - ani to nebylo bez problémů, poněvadž i sebemenší pohyb vyžadoval zvýšené dýchání a s tím jsem měla potíže.