Chvíli jsme šli po pláži a pak odbočili vpravo od moře do jakési pustiny. Hned nás zaujaly žlutě kvetoucí placaté kaktusy, šli jsme po pěšině a viděli několik ještěrek. Předešli nás dva mladí lidé - byli podstatně rychlejší. Cesta se začala zvedat, můj dech začal nedostačovat, na pěšině byly udělaný pohodlný schody, ale pořád se stoupalo a překračovali jsme kameny.

     Magnetik Island je ostrovem nejrůznějších kamenů - balvanů, šutrů a oblázků. Vypadá, jakoby nějaký obr náhodně upustil různě veliké balvany a ony volně dopadly - jeden přes druhého, některé se volně rozkutálely všemi směry, další naopak si ulehly na jiné pod nimi. Po chvíli se mladí se vraceli proti nám - vysvětlili, že sandály nejsou nejvhodnější obuví a tak to vzdávají. Ale - my ne. Jak si to tak lezeme vzhůru, na jednom obrovském kameni seděla veliká žába - ani se nepohnula.

Jára fotil a fotil, a chtěl po mně, abych ji probudila a přiměla trochu k pohybu. Mám zdokumentovaná slova synkova, že „až vyskočí (ta žába), že se po*ere (synátor). Nepo*ral se, neb žába - po chvilkovém pošťuchování klacíkem - odhalila břicho a spadla jak hruška pod šutr ... a byla v pánu.  No, musím uznat, že to bylo nakonec štěstí pro nás oba - asi bychom se totiž  z ní fakt poooo oba. Jen se podívejte, jaká to byla příšerka...