Před autobusem stál řidič ve stejnokroji, převzal si od nás papíry, my mu odevzdali své batohy, on si je umístil do zavzadloveho prostoru, a - když zjistil, že patříme k sobě, přehodil naše umístění v autobuse, abychom seděli vedle sebe. Prima. Ještě jsme si skočili na WC a přesně na čas jsme vyjeli na Magnetic Island - jo, na ten jsme se oba shodně nejvíc těšili...

     Jeli jsme asi 4 hodiny, pak řidič zavelel „Pauza 20 minut". Byl tam motorest, kde bylo možné se občerstvit. A zase jsme jeli a zase pauza a zase jsme jeli... až jsme dojeli do Townsville, kde řidič odbočil a zajel do nějaké pracovní části města, kde něco vykládali z busu (dospěla jsem tak k názoru, že busy s cestujícími doručují i něco jiného) a konečně  tu byl cíl, byli jsme u převozu na Magnetic Island.

    Hala jakoby nádražní, tam recepce, nebo pokladny, kde Jára vyřídil placení, a už jsme nastoupili na loď. Naše kabina byla prosklená a klimatizovaná. Nad Townsville nás upoutal jakýsi ostroh ze žlutooranžového kamene - říkali jsme si, že bychom se tam měli někdy kouknout... Po zkušenosti z lodi na Green Island jsme byli oba bezstarostní frajeři, přímo staří mořští vlci, ale sotva se loď dostala z doku a vlny s ní začaly cvičit, tak jsem - po chvíli toho nepříjemného houpání - docela slušně propadla panice, že jestli urychleně nedoplujeme, bude to zlé.

     Jára se mi chvíli šklebil, ale pak zmlkl i on; ale naštěstí naše přeplavba se chýlila ke konci. Vystupovali jsme poněkud zelenější, ale zelenost vzápětí vystřídala barva rudá z tamějšího horka. Nalezli jsme zase do busu, tentokrát bez klimatizace, ale současně i skoro bez oken, takže při jízdě v něm bylo téměř přijatelně. Autobus nikde dlouho nestál - projížděl ostrov křížem krážem, nám se otevíraly nové a krásnější výhledy na moře a skály - a my měli v jednom kuse oči navrch hlavy. Nu, a pak jsme zjistili, že jsme nevystoupili správně, tedy tam, kde jsme měli. Jára se chviličku domlouval s řidičem a ten nás nakonec vzal zpátky zdarma.

     Konečně jsme byli v cíli; v takové větší chatě jsme se zapsali, sdělili nám, kdy jsou snídaně a jaká tam mají všemožná povyražení a šli jsme na chatičku. Srub celkem blízko toalet a umýváren, byl dvoulůžkový, prosklený, ale s klimatizaci vypnutou, tudíž rozpálený do běla. Tak jsme ze sebe fofrem sloupli oděv cestovní, natáhli plavky a šli k moři - to všudypřítomné vyhrazené plivátko už mě ani tak moc nepřekvapilo, jen otrávilo. Ach jo, moje představa, jak si budu plavat volně, kilometry v moři podél pláží, brala postupně za své a to jsem ještě ani nevěděla, že úplně definitivně.