Na další den jsme měli vyjednaný výlet na Kurandu. Nejdříve jsme dostali kolečka ze žlutého papíru, které mě i sobě Jára lípnul na hruď - asi znamení pro obsluhu, že máme zaplaceno či co? Byl to výlet vlakem do hor, kde se nachází maličká osada Kuranda. 

       Ráno jsme se umyli  a rozhodli se, že si něco k jídlu opatříme v obchoďáku, přes který se v Cairns jde na nástupiště vlaku. Zjistili jsme si to v předchozím dni, kdy jsme ve stejném obchoďáku nakoupili vodu a ovoce. Na naše poměry je to zvláštní - tam se skutečně jde přes obchodní dům, pak nejdříve na parkoviště a parkovištěm na perón. Na peróně byla žluté namalovaná čísla, našli jsme numero, které bylo na našich jízdenkách a čekali. Vlak přisvištel a měl zapojené vagóny v různých časových designech, s různými čísly na bocích a ta čísla dokonale pasovala k číslům na nástupišti. Vlak musel zastavit snad na milimetr přesně.

     Bylo to tam velmi hezké - my měli vagónek čisťoučký, dřevěné sedačky - něco jako vlaky za mých dávných dětských let.Típla bych dobu na začátku dvacátého století - dle mě tak byla využita stará technika k turistickým účelům (asi se musel vláček nějak modernizovat, rychlost byla normální). V rohu vagónu byla k dispozici pitná voda, kterouž ale naprosto nikdo neměl touhu ani zneužívat, ani se v ní nikdo neráchal a nelil ji kolem sebe. Jednoznačně - vagón byl sice historický, ale namalovaný, udržovaný a dokonale čistý.

     Průvodci nám při kontrole dali maličká leporelka, kde byla historie stavby trati na Kurandu a upozornění na hřbitov s pochovanými tamějšími staviteli. Občas jsme zastavili na nějakých stanicích, ale jinak pořád stoupali nahoru, z oken se otevíraly nádherné výhledy. Pak vlak zastavil v zatáčce a my všichni vystoupili a obdivovali, a mocně fotili vodopád na řece Baron.