Prošli jsme to tam kolem všechno a jali se pokračovat - tentokrát mírně sestupovat po asfaltové pěšině, udělané v deštném pralese - pro mne jeden z nejsilnějších momentů z Aussie. Liány, palmy, parožnatky, bambusy, kapradiny... vše nesmírně husté.

     Došlo mi, jak strašně těžké to museli mít pionýři, kteří si museli prosekávat cestu tímto porostem. Tam roste všechno a všude a především nesmírně bujně - každá rostlinka se chytne čehokoli a dere se nahoru ke světlu.

     Viděli jsme to už v Singapuru, ale tady to bylo daleko mocnější, protože mnohem původnější. Poslouchali jsme místní zvuky a jelikož mi došlo, že vzhledem k tomu, že pořád sestupujeme, zpátky budeme muset logicky stoupat, tak jsem se zastavila a přes Járovy protesty jsem se pomaličku vydala zpět nahoru. Pochopitelně, Jára si to sešel celé (moc stejně nezbývalo) a já se nerušeně kochala pohledem na prales deštný...

     Jo, ještě Jára chtěl, abych ho vyfotila a tak mě postavil a sám se postavil a několikrát jsem to všechno musela zopakovat, neb pořád nebyl s něčím spokojený.