Někde tam Jára vyčetl, že v období dešťů bývá pád vody mnohem mocnější, ale za větších such že se také stane, že nemá padat co. Já jsem si tam sebrala šištičky, povalující se na zemi a pokračovali jsme na Kurandu.Trať se jen stále zakusovala do evidentně hodně tvrdé skály; místy asi bylo jednodušší jen koleje podložit jakýmsi lešením z kovových tyči.

    Jára vylezl fotit na takový ten balkónek, co mívaly dřívější vagóny a vrátil se se sdělením, že je to docela strašidelné vidět, jak ten vlak doslova visí ve vzduchu - mezi pražci a kolejemi zela prázdnota a kolejiště vypadalo opravdu strašně uzounké na šíři vagónů.

     Ale nakonec jsme na Kurandu v pohodě dojeli, vystoupili, nadešli si kousek přes koleje - už jen těch pár schodů mne zbavilo veškerého dechu - a do kopečka jsme pomalu začali stoupat mezi tropickou australskou květenou po cestičce, kde občas byly lavičky udělané z kolejnic.

    Na jedné z nich jsem měla snahu chytit dech, ale byla teplá a současně začínalo krápat.

     Vzduch ještě víc ztěžkl deštěm, který se snad ještě před dopadem vypařil. Na vršku stoupáníčka bylo několik domů, mnohé žrádelničky a přemíra suvenýrů - koupili jsme si zde (a dobře udělali, neb jinde jsme je už neviděli) podložky z vonných dřev - made aborigines.