Ráno následujícího dne jsme zašli do kanclu, vyřídili si výlety na Kurandu a na Green Island. Najedli jsme se a vyrazili na mangrovy. Zdály se být blízko, ale nebyly... Po pochodu (kolem poledne, kdy jindy) - jsme se vydali na korzo kolem zátoky.

     Sledovali jsme sem tam pobíhající kondiční běžce (mimo moje chápání), taky se tam poflakovali Aboridžinci kolem nějakého žrádla - až jsme se dostali z turistického centra do periférie městečka - bez chodníku; slunce už přiškvařovalo opravdu fest, dech šel těžko, přetěžko, a když jsme najednou došli ke koupališti, tak jsme se tam rozhodli přečkat nejhorší horko (asi bychom tam museli ale museli ostat navěky) cachtáním ve sladké vodě.

     Problém ani tak nebyl ve faktu, že voda moc sladká nebyla, jako v tom, že byla teplá... Neosvěživě teplá. Fuj. Ležela jsem v ní jak mrtvola, pod velkou plachtou, která dávala trochu horkého stínu na hladině; pak jsem otráveně vylezla a zjistila, že ve stínu mi je asi celé 2 minuty dobře ve větérku; než mne tento osušil, tak mě i trochu osvěžil.

     Pak jsem se tedy něco nalítala - do vody, ven, voda, ven... než Jára usoudil, že slunce už nepálí a vyrazíme. Nevím, dle čeho soudil, že slunce už nepálí... Poměrně brzy jsme se dostali z města na asfaltku, kde fičelo jedno auto za druhým. Vedle asfaltu pod silnicí bylo cosi jako polní cesta, ale u můstku jsem zahlídla žlutou ceduli s obrázkem krokodýla a tak se mi dolů moc nechtělo - a ještě hned vedle byl porost mangrovu a jiného houští. Ale Jára tam slezl a tak jsem ho následovala, idiot. Tam na cestě uviděl několik svlečených hadích kůží - a vyjeli jsme zpět nahoru na silnici jako fretky.. Jen škoda, že jsem si ty kůže nevzala do své pozdější sbírky...

     Pochod po rozpáleném asfaltu nás nedšením nenaplnil, ba já jsem myslela, že duši vypustím. Auta kolem nás pádila rychlá, pohodlná a klimatizovaná a my šli husím pochodem za sebou... a já funěla jak sentinel. Jára mne utěšoval, že je to už jen kousek a kousek a kousek, no, nakonec jsme tam i dorazili.