Nikdy na to ale nezapomenu.

    Bylo to splnění mého snu, být na atolonu a pod kokosovými palmami - představte si, takovou tu nejkýčovitější představu zemského ráje - a ji viděla na vlastní oko... Na pláži (liduprázdné) jsem si navlékla plavky, sedíce na nějakém asi vyplaveném kmeni stromu, předešli nás pak nějací dva zamilovaní a my jsme u pláže poblíž plavčíka vlezli do moře.

     Úplně se mi zatajil dech, jak byla voda teplá - musela mít nějak stejnou teplotu jako vzduch - osvěžující nebyla vůbec, ale to už jsem věděla, že mokré tělo se ochladí na větérku.

     A tak jsem chvíli jsem plavala - za neustálého Járova nabádání, ať už plavu ke břehu! - a pak jsme zase kousek po pláži popošli a sedli jsme si do písku ve vodě, prohrabovali jsme písek hledaje úlomky korálů - a, přiznávám - několik jsme si jich přes zákazy vzali na památku. Vždyť vlastně všechen ten písek je tvořen buď rozpadem korálů a nebo rozpadem drobných i větších mušliček...

     Pak jsme se na střídačku osprchli ze slané vody, oblékli a vydali se opět na procházku po druhé straně ostrůvku, došli jsme na protější pláž a tady se po písku a omletých plochých kamenech povalovala spousta sépiových kostí, některé rozměrné - no, a Jára opět fotil. Slunce vystřídal mrak, zelenavé moře se odráželo od olověné oblohy, světlý písek svítil a tmavé bizarní větve a kmeny se rýsovaly na pláži. Vlny na téhle straně ostrůvku byly už větší, pokukovali jsme všude kolem a já se snažila vrýt si to všechno do paměti.